Nesrovnávejme současnost s nacismem!

Senátorka Věra Procházková se svým týmem odborníků nedávno prezentovala novou verzi zákona, jehož přijetím by se eutanazie stala součástí právního řádu České republiky (legalizace eutanazie). Nejedná se o první pokus o její legalizaci v novodobé historii České republiky, nijak nové nejsou ani postoje a názory odpůrců asistované smrti. O některých „argumentech“ jsem ale doufal, že se s nimi v odborné ani veřejné diskusi již nikdy nesetkám. Bohužel jsem se mýlil.

Lidové noviny přinesly ve čtvrtek 4. dubna rozhovor s předsedou Vědecké rady České lékařské společnosti Zdeňkem Mrozkem, který ve mně posiluje přesvědčení, že s některými odpůrci eutanazie (a dr. Mrozek není jediný) není zatím věcná a racionální diskuse možná. Zarazila mě především následující slova: „Trochu mi to [situace v Nizozemí] začíná připomínat akci T4, tedy tajný program na vyvražďování postižených lidí v nacistickém Německu a jím kontrolovaných zemích. Tam to taky v roce 1939 začalo jen „dobrou smrtí“ pro postižené novorozené děti, skončilo to ale vyvražděním čtvrt miliónů lidí.“

Mrozek netvrdí, že situace v Holandsku je stejná jako v nacistickém Německu, jen mu ji to začíná trochu připomínat. Ve skutečnosti se ale v této zemi neděje nic ani vzdáleně připomínající nacistická zvěrstva. Dobře, snad s jednou výjimkou. Němečtí lékaři usmrcovali lidi, holandští lékaři je usmrcují také. Ale tato základní podobnost je příliš slabá, než aby se z ní dalo cokoli odvozovat, včetně odmítavých postojů k legalizaci eutanazie. Člověk, který se brání nevyprovokovanému ozbrojenému útoku, může v krajním případě útočníka usmrtit, snad nikdo by si ale netroufl tvrdit, že jeho jednání mu (trochu) připomíná zavraždění nevinného člověka.

Nacistický program vyvražďování (nikoli „dobré smrti“, ale docela obyčejného vraždění) se nezrodil ze vzduchoprázdna. Byl neblahým vyvrcholením předchozích 50 let soustavného popírání lidské rovnosti, které se opíralo o tehdejší interpretaci vědeckého poznání, zvláště v oblasti genetiky, antropologie a psychiatrie. Už v polovině 19. století začali vědci odvozovat inteligenci z velikosti mozku (např. známý antropolog Paul Broca) a dospěli k závěru, že lidé prostě nejsou stejní. Nejlépe z toho vyšli muži „nadřazené“ bílé rasy, smůlu ale měly i ženy, o nichž někteří vědci tvrdili, že se jejich mozek velikostí podobá mozku gorily (a jejich inteligence je proto nižší než inteligence mužů). Německý anatom Carl Vogt zase zastával tezi, že dospělý černoch má inteligenci odpovídající inteligenci ženy či senilního bělocha a americký paleontolog E. D. Cope přispěl do této (z dnešního pohledu šílené) debaty identifikací podřazených typů lidí, mezi něž řadil i ženy a Židy.

Hledání vztahu mezi inteligencí a tělesnými znaky pokračovalo i poté, co se teorie o vztahu inteligence a velikosti mozku neprokázala. Namísto mozku se vědci soustředili na lebku, a kromě toho rozšířili svůj záběr: s velikostí lebky (a dalších tělesných znaků) nespojovali jen inteligenci, ale také nemorálnost, tendenci k trestné činnosti a celkovou zkaženost. Vzhledem k tomu, že se dědičnost chápala velmi „tvrdě“, tj. jako plně určena (dnes bychom řekli) geny, měli lidé identifikovaní jako inferiorní prostě smůlu; s jejich nízkou inteligencí, nemorálností a zkažeností nešlo nic dělat.

Za začátku 20. bylo měření lebky a dalších částí těla nahrazeno testy inteligence (IQ testy). Americký harvardský psycholog Robert M. Yerkes během první světové války testoval 1.7 miliónů vojáků a výsledky (metodologicky naprosto pochybené) utvrdily a upřesnily tehdejší vědecký konsensus: lidé se svou inteligencí liší. Tmavší lidé žijící na jihu Evropy a Slované jsou méně inteligentní než „světlejší“ lidé severní a západní Evropy.

Poskytlo to živnou půdu pro eugenické hnutí (termín „eugenika“ vymyslel britský biolog a matematik Francis Galton v roce 1881 a americký eugenik Charles B. Davenport ji definoval jako vědu o vylepšování lidské rasy šlechtěním“), které se v kontextu sociálního darwinismu (pochybné intepretace Darwinova „přežití silnějšího“) zaměřovalo na výzkum přenosu vlastností (genetika), klasifikaci lidí a celých národů na základě jejich „hodnoty“ a politický tlak na přijetí řešení sociálních problémů biologickými prostředky.

Do tohoto ideového kontextu je třeba zařadit publikaci nechvalně známé knihy Povolení k likvidaci životů nehodných žití (Die Freigabe der Vernichtung lebensuntwerten Leben) z pera právního odborníka Karla Bindiga a psychiatra, specialisty na neuropatologie, Alfreda Hochea v roce 1920. Bindig (jemuž Hoche zdatně sekundoval) zde tvrdí, že degenerovaní jedinci nemají životy hodné žití, trpí nevyléčitelnou slabomyslností a představují strašlivou zátěž pro rodinu a společnost. A věci se daly rychle do pohybu, zvláště když se nacisté v roce 1933 dostali k moci. Zbytek dobře známe.

Shrňme si to: přesvědčení o existenci nadřazené a podřazených ras, nemorálnosti a slabomyslnosti těch podřazených, nutnosti rasové hygieny a ochraně genetického dědictví německého národa. Výsledek? Kromě jiného vyvražďování postižených a nemocných. Nejednalo se o žádnou „dobrou smrt“, žádnou „eutanazii“, nikdo neměl zájem o dobrý život vražděných. Lékaři v Holandsku usmrcují pacienty na jejich žádost, v jejich prospěch a ze soucitu s jejich stavem, nacisté vraždili. Opravdu doktor Mrozek ten zásadní rozdíl nevidí?

Mrozek by ale asi opáčil, že praxe v Holandsku se posouvá směrem k eutanazii psychicky nemocných či dokonce unavených životem. A v tom spatřuje podobnost mezi současnou praxí a nacistickým vyvražďovacích programem. Žádná podobnost zde ale není.

Ano, je pravda, že praxe se posunula, zvláště díky uvědomění, že psychické utrpení (spojené s nějakou psychickou chorobou) je nesmírně závažné a někdy může být dokonce horší než utrpení fyzické. V roce 2022 bylo v Nizozemí usmrceno 115 pacientů s psychiatrickým

onemocněním. Ale i pro ně platila přísná pravidla: muselo být ověřeno, že jsou kompetentní (choroba jim „nevzala“ schopnost rozumět situaci), není u nich realistická naděje na zlepšení a žádná rozumná a pro pacienty přijatelná alternativa. Opravdu si dr. Mrozek myslí, že se usmrcení pacienta trpícího vážnou depresí, která je zdrojem velkého utrpení a nereaguje na léčbu, nějak podobá vraždění lidí v nacistickém Německu?

Eutanazie lidí „unavených životem“ v Nizozemí není možná. Jak jednoznačně uvádí dokument Euthanasia Code 2022, utrpení musí mít základ v nějaké chorobě (somatické, psychické, jejich kombinaci).

Co se tedy v Nizozemí skutečně děje? V první řadě musíme opět zdůraznit, že eutanazie – dobrá smrt – je opatřením, které se opírá o autonomii pacientů, uvědomění si vážnosti fyzického a psychického utrpení, faktu, že v některých případech je smrt skutečným vysvobozením, soucit s jejich stavem a opravdový zájem jim prospět. To je na hony vzdálené nacistickému vraždění a jeho ideologickému pozadí. V roce 2022 zemřelo milosrdnou smrtí 8720 pacientů (5.1 % všech úmrtí), mezi nejčastější příčiny jejich stavu (dohromady 88.6 % případů) patří rakovina, neurologická a kardiovaskulární onemocnění, choroby plic a polymorbidita. Nejčastěji eutanazii podstoupil sedmdesátníci (32.9 % případů), následovaní osmdesátníky (26.5 %) a šedesátníky (19.1 %).  Kontroverzní se může zdát eutanazie pacientů trpících demencí. V roce 2022 zemřelo prostřednictvím eutanazie 282 pacientů s demencí, kteří ale byli v době usmrcení stále kompetentní, a 6, kteří již kompetentní nebyli, u nichž se však postupovalo na základě jejich dříve vysloveného přání.

Když si to shrneme: v Nizozemí nedochází k žádnému „klouzání po kluzkém svahu“. Eutanazie zde probíhá ve shodě s nastavenými pravidly a zákony. A nic – opakuji, nic – z toho, co se v této zemi děje, nepřipomíná nacistická zvěrstva a vyvražďování postižených a nemocných.

Na začátku jsme vyjádřili frustraci ze stavu odborné í veřejné diskuse v ČR. Je samozřejmě legitimní mít odlišné názory, měli bychom je ale mít podepřeny dobrými argumenty. „Argument“ dr. Mrozka jím není. Přehlíží zcela zásadní rozdíly mezi praxí eutanazie v Nizozemí (a jinde) a vyvražďováním „nepohodlných“ nacisty, rozdíly natolik zásadní, že jakékoli srovnávání by mělo být zcela vyloučené. Je věcně nesprávné a vlastně i velmi urážející. Dokázal by dr. Mrozek říci přímo do očí svým kolegům z Holandska, že mu jejich jednání tak trochu připomíná vyvražďování lidí v nacistickém Německu?