Matějčková a věda

Kritika je pro kultivaci našeho vlastního myšlení zcela zásadní. A musíme být vděční všem, kteří nám věnují svůj čas a úsilí a poskytnou podněty k promýšlení a revizi našich názorů a postojů. Jedině tak se můžeme někam posunout a současně kultivovat vlastní nejen epistemické, ale i morální ctnosti. Kolegové z Filosofického ústavu nedávno kritizovali Terezu Matějčkovou a v mnoha ohledech byla jejich kritika korektní; zřejmě ale nepadla na úrodnou půdu. Spíše to vypadá, že se Matějčková zatvrdila a bude se i nadále pouštět do oblastí, o nichž nic či téměř nic neví. Pročtení (Pamatujme: dnešní filosofy netřeba studovat, stačí je číst, praví Matějčková) několika knih nikoho expertem neudělá. Může v nás ale probouzet pocit, že experty jsme.

I publicistika – zvláště odborná – expertízu předpokládá, má-li to být publicistika kvalitní. A nekvalitu nelze omlouvat tím, že to je „jen“ publicistika. Našemu veřejnému prostoru neschází publicisté, chybí nám ale kvalitní popularizační články odborníků ve svých oborech. Existují, ale je jich málo a snadno v záplavě jiných zapadnou. Zatím bohužel nejsme na úrovni takové Francie, Itálie, Německa či USA, kde má kvalitní odborná publicistika tradici a zavedené místo.

Doputoval ke mně nový článek Terezy Matějčkové „Vědci zjistili…“ o vztahu expertního vědění a demokracie. Zdá se mi – a je to opravdu můj subjektivní dojem – že článek je stylisticky neobratný; nečte se mi dobře. Matějčková skáče z myšlenky na myšlenku, někdy mi není ani úplně jasné, co chce říci. S některými jejími postřehy lze souhlasit – jsou ostatně dnes zcela běžně přijímané –, s jinými je to horší. Její článek mi vposledku připadá jako splácanina; některé ingredience jsou dobré, jiné horší, výsledný efekt je ale minimálně velmi rozpačitý.

Podívejme se na některá tvrzení blíže.

Vzývá se tzv. kritické myšlení, avšak ten, kdo dnes pohlíží kriticky na vědecké výstupy, se snadno ocitá v pozici člověka, který zpochybňuje hodnotu expertnosti, a stojí-li na tom současná demokracie, hned je i nepřítelem jejím. Ostatně je fakt, že se v současnosti setkáváme až s populistickým shazováním vědy a s generálním vyhlašováním nedůvěry expertům. Tento postoj jde často ruku v ruce s důvěrou v postupy zcela experimentální.  

Já si tedy nemyslím, že současná demokracie stojí na expertnosti (vztah mezi demokratickou společnosti a expertním věděním je poněkud komplikovanější), ale to zřejmě Matějčková netvrdí. Čemu ale nerozumím je její tvrzení, že kdo dnes pohlíží kriticky na vědecké výstupy, ocitá se snadno v pozici člověka, který zpochybňuje úlohu expertnosti. Zdá se mi ale, že nejde o samotnou expertnost (tedy o existenci specializovaného vědění), ani existenci expertů (lidí disponujícím specializovaným věděním, kteří jsou uznávaní komunitou odborníků), ale o důvěru lidí ve vědu a vědce.

Pokud tedy Matějčkové rozumím správně, říká něco takového: kdo na vědecké výstupy pohlíží kriticky, snadno si k vědcům (a vědě) vypěstuje nedůvěru. Jenže takové tvrzení je zcela chybné! Platí jeho přesný opak: kdo na vědu a vědce pohlíží v perspektivě kritického myšlení, snadno si k nim vypěstuje důvěru. Důvěra neznamená nekritické přijímání; právě naopak. Je-li důvěra důsledkem kritického myšlení, vychází z pochopení povahy vědeckého zkoumání, formování hypotéz a jejich testování, z pochopení sociálních mechanismů šíření vědeckých poznatků, ale také z korektního chápání vědecké odbornosti. Uvědomuje si například, že věda je esenciálně kolektivní činností, expertem je člověk nejen proto, že ovládá svou profesi, ale i – a to je neméně důležité – proto, že ho za experta považují jemu rovní. Jednoduše řečeno, kriticky uvažující člověk zná silné i slabé stránky vědy, chápe nutnost vědeckého konsensu a umí využívat nástroje kritického myšlení při formování vlastních názorů na základě konsensu odborníků. Jistě, není to neomylný proces, ano, i vědci se mohou mýlit, nicméně vědecké poznání je proces, který postupně směřuje k lepšímu a lepšímu poznání reality. Kritické myšlení ohledně vědy neposkytuje jistotu, ale solidní pravděpodobnost. Nezaručuje, že vždy dospějeme k pravdě, garantuje však, že jednáme racionálně.

Matějčková také tvrdí:

Tento postoj jde často ruku v ruce s důvěrou v postupy zcela experimentální.

Opět, nerozumím tomu, co tím vlastně chce říci. A také mi není jasné, odkud tento empirický poznatek pochází. A už vůbec mi není jasné, jak lze vlastně oddělit experimentální postupy od kontextu, v němž probíhají: tedy od vědy, vědeckého poznání a samozřejmě i role vědce.

Pojďme dál. Matějčková píše:

Takový postoj může demokracii, jejíž současná podoba na vědění stojí, skutečně ohrožovat. Byla by však chyba přiřknout výlučnou odpovědnost zmateným občanům či populistickým politikům. Tváří v tvář tomu, jak nepatřičně jsme v posledních krizových obdobích odkazovali na vědu, dokonce může jít o správnou intuici, která však vede k mylným závěrům. Vezměme si pandemii. Je pochopitelné, že v počátcích převládl strach a expertní vedení bylo nevyhnutelné. Rovněž nezpochybňuji, že hlas expertů, ale i jejich konkrétní výkony, třeba vývoj vakcíny, byly podstatné, ba přelomové.

Matějčková, chápu-li ji dobře, zde říká, že nedůvěra ve vědu a vědce může ohrozit demokracii, ale vlastně si za to tak nějak můžeme sami. Dokonce může jít o správnou intuici – v posledních krizových obdobích jsme nepatřičně odkazovali na vědu.

Nerozumím tvrzení, že jsme nepatřičně odkazovali na vědu (možná to vysvětluje později, vrátím se k tomu). Ale zajímalo by mě: kdo nepatřičně odkazoval na vědu? Kolik takových bylo? Jak masový to byl fenomén? A hlavně: pokud se držíme kritického myšlení, potom nepatřičné odkazování na vědu nemůže naši důvěru v ní a její poznatky ohrozit. Je to – opět – právě naopak. Nemyslíme-li kriticky, může to důvěru ohrozit. Myslíme-li kriticky, nemůže.

Následuje trochu delší citace Matějčkové textu:

Ovšem také je třeba zdůraznit, že se opomněl fenomén, který třeba filozofka vědy Zeynep Pamuková nazývá ve své knize Politika a expertiza (2021) paradoxem vědecké expertizy. Od vědců žádáme radu v konkrétní situaci, ostatně proto se na ně obracíme; jenže mají-li zůstat vědci, poradit nám nemohou.  Proč? Nejčastěji je třeba zvážit množství ohledů, tedy rovněž množství specializovaného vědění, které často může jít proti sobě. V čase pandemie jsme se od epidemiologa mohli dovědět něco o nebezpečí dalšího šíření viru. Ale i tím je možná řečeno příliš. Již vyhodnocení nebezpečí není vědecká otázka. Vědec modeluje, jak se bude nejspíš vyvíjet situace, nemá však fakta o budoucnosti a na to, zda jeho model představuje nebezpečí, si musí odpovědět sama společnost.  Jinými slovy, dokud žijeme v demokracii, rozhodují volení zástupci lidu. Ti mají politickou odpovědnost, kterou nemohou předávat vědcům. Zmíněná generalizovaná nedůvěra vůči expertům i vědě může být zčásti živena intuicí, že vědecký konsenzus se vzývá i tam, kde nemůže existovat, třeba v otázce, jaké riziko je společnost ochotna nést. Tím se zastírá, že rozhodnutí, k němuž dospíváme uprostřed nejisté, proměnlivé a stresové situace, nikdy nevyžaduje jen data, ale vždy se zakládá rovněž na morálním soudu, který však záležitostí vědy být nemůže.  

Zkusme si tuto splácaninu trochu rozebrat. Matějčková tvrdí, že v konkrétní situaci žádáme radu od vědců, mají-li ale zůstat vědci, poradit nám nemohou. Marně hledám důvody, proč si to myslet. Když jsem nemocný, lékař mi poradí, jak se léčit; a je rozumné ho poslechnout. Když se ptáme, co je důvodem klimatické změny, zeptáme se vědců a ti nám poradí; bylo by nerozumné jim nevěřit. Když chceme vědět, jak co nejefektivněji dopravit družici na oběžnou dráhu, zeptáme se vědců; a bylo by nerozumné se jejich radou neřídit.

Matějčková ale asi chce říci, že se v těchto konkrétních situacích skrývají otázky a problémy, které nejsou vědecké povahy. A proto vědci – chtějí-li se držet svého kopyta – radit nemají. Matějčková to upřesňuje následovně:

V čase pandemie jsme se od epidemiologa mohli dovědět něco o nebezpečí dalšího šíření viru. Ale i tím je možná řečeno příliš. Již vyhodnocení nebezpečí není vědecká otázka. Vědec modeluje, jak se bude nejspíš vyvíjet situace, nemá však fakta o budoucnosti a na to, zda jeho model představuje nebezpečí, si musí odpovědět sama společnost.

Snažím se, ale opravdu nechápu, proč by hodnocení nebezpečí dalšího šíření viru nemělo být vědeckou otázkou. Dokonce se domnívám, že vědeckou otázkou rozhodně je a nejen to, existuje vědní obor, který se na ni snaží odpovědět: epidemiologie. Jistě, lze souhlasit s tím, že epidemiolog může chápat nebezpečí jinak než třeba historička filosofie (může si třeba myslet, že nebezpečí lze blíže určit možnými škodami na životech, zdraví i majetku), ale proč by proboha hodnocení tohoto nebezpečí nebylo vědeckou otázkou?

Matějčková dále píše, že o tom, zda je něco nebezpečím, musí rozhodnout samotná společnost. A navazuje tvrzením, že v demokracii rozhodují volení zástupci lidu. Možná mi něco uniká, ale třeba umírání jinak vitálních důchodců v důsledku nákazy virem SARS-CoV-2 mi přijde jako něco špatného; a riziko, že tito důchodci budou umírat, mi přijde jako dost jasné nebezpečí. Možná si Matějčková myslí, že někde jinde se společnost může usnést na tom, že to vlastně nevadí, a proto nejde o nebezpečí, já bych ale takovou společnost považoval za mravně pomýlenou a pokleslou. Matějčková ne?

Mimochodem, dovede si Matějčková představit situaci, kdy se (většina) společnosti na něčem usnese (řekneme: něco si myslí) a volení zástupci rozhodnou jinak? Je taková situace nutně nesprávná? Co třeba právě pandemie a nepopulární opatření jako lockdowny či omezování společenského styku?

Matějčková se v další části článku vrací – i když nevím proč – ke střelbě na FF UK. Píše například:

V následné vyhrocené debatě se rovněž zmiňovaly studie i směrnice pro novináře, které mají zabránit tzv. copycat effect, tedy efektu nápodoby. Problém je, že studie, na nichž se zmíněné směrnice zakládají, nejsou jednoznačné. Ostatně žádná nemůže z povahy věci dokázat, že konkrétní mediální znázornění vede ke konkrétní nápodobě. Do každého takového činu promlouvá nespočet proměnných. Většina dostupných studií navíc pochází ze Spojených států, a mnozí badatelé proto rovněž upozorňují na to, že riziko nápodoby ustupuje s ohledem na dostupnost zbraní do pozadí.  

Mám obavy, že Matějčková nemá moc zkušeností s vědou. U historičky filosofie je to pochopitelné, nicméně ji to neomlouvá. Ano, studie jsou opatrné, jak to ostatně u studií, zvláště tak komplexních fenoménů, bývá. To znamená, že neformulují své závěry jako jistoty, volí opatrnější slova apod. Nicméně z toho neplyne, že si většina psychologů nemyslí, že efekt nápodoby reálný je a může se projevit. Matějčková se zde vžívá do role jakési disidentky; rozhodla se prostě plavat proti proudu. Její postoj je ale nerozumný a nezodpovědný.

Je nerozumný, protože vychází z neznalosti jazyka vědeckých studií. Ale z faktu, že vědci formulují své závěry opatrně neplyne, že si nemyslí, že nejsou reálné.

A proč je nezodpovědný? Představme si, že pravděpodobnost platnosti závěrů této řady studií není příliš velká, rozhodně je menší, než jakou bychom čekali, máme-li od vědy očekávání, jaká zjevně má Matějčková. Dejme tomu, že to je 60 %. Vzhledem k tomu, co je ve hře – nápodoba masového vraždění – je i taková pravděpodobnost dostatečná. Nikoli k tomu, abychom tvrdili, že máme jistotu, ale k tomu, abychom tvrdili, že by bylo nerozumné tuto možnost podceňovat. Ve hře jsou lidské životy; a tvrdošíjně dupat nožkou a vzdorovitě tvrdit, že studie nic jednoznačně neprokazují, je nerozumné a nezodpovědné.

Představte si, že před vámi je tlačítko. Když ho zmáčknete, nestane se nic, nebo vyhubíte lidstvo. A představte si, že u tlačítka je cedulka: Pravděpodobnost, že se nestane nic, je 99.9 %, pravděpodobnost, že vyhubíte lidstvo, je 0.1 %. Jak rozumné a zodpovědné by bylo to tlačítko zmáčknout?

Matějčková pokračuje:

Rovněž nelze podceňovat, že v lidském světě nemá nic absolutní trvalost, tedy ani směrnice pro novináře, byť kdysi byla třeba seberozumnější. Mění se svět, na nějž se tyto směrnice vztahují. Jestliže se dnes mnoho informací nešíří primárně přes oficiální média, ale nejprve se objevují na sociálních  sítích, jako tomu bylo i v případě pražského zločinu, je otázka, zda je smysluplné, aby si novináři uvalovali embargo na jmenování pachatele.  

Myslí-li to Matějčková vážně, je to pěkné přihlášení např. k morálnímu relativismu. Ale o to nejde. Jistě, třeba směrnice pro novináře nemají absolutní platnost; jsou produktem své doby a reagují na konkrétní podoby novinářské profese a aktuální problémy. Jenže z toho neplyne, že právě v dnešní době nejsou tyto směrnice nejlepším způsobem, jak novinářskou práci regulovat. Matějčková dále tvrdí, že informace se šíří nejprve na sociálních médiích, tak proč by si měli novináři zakazovat uvádět třeba jména toho pachatele? Já nevím, třeba proto, že to velmi pravděpodobně není správné; a pokud to není správné, je úplně jedno, že někdo už to jméno zveřejnil. Jde totiž o osobní a profesní integritu novinářů, o svědomí a odpovědnost. Matějčkové logika je podobná této: v ulicích skoro každý rabuje, tak proč si ukládat embargo a nejít si taky nakrást?

Od střelby na fakultě se Matějčková vydává dále a píše:

Možná je příznačné, že expertní vědění vzýváme právě tehdy, když se ocitáme ve vyhroceném střetu hledisek. Odkaz na odborníky z nás snímá odpovědnost za vlastní vyhodnocení situace, v níž je třeba zvažovat různé zájmy, ale nakonec i typy expertního vědění. V takových situacích je zvlášť nebezpečné označovat ty, kteří zastávají legitimní, byť třeba menšinové pozice, za odpůrce vědeckého konsenzu, potažmo za tmáře. Ve hře je něco podstatnějšího než chvilkový pocit morální převahy.  

Myslím si, že Matějčková je zde opět zcela mimo. Proč by z nás odkaz na odborníky snímal odpovědnost? Jsme-li zastánci kritického myšlení, tak víme, kdy je rozumné vědeckému konsensu důvěřovat a kdy ne. A také víme, že něco jiného je tento konsensus a něco jiného zase naše vědomé, kritické a odpovědné přijetí tohoto konsenzu. Za konsenzus odpovědnost samozřejmě nemáme, ale za přijetí tohoto konsenzu za vlastní (a s tím spojené rozhodování a jednání) již ji samozřejmě máme.

Není mi úplně jasné, kdo jsou ti lidé, co zastávají legitimní, byť menšinové pozice. Všem nám je ale jasné, že když je označíme za legitimní, má Matějčková pravdu. Ale o to přece nejde. Jde o ty názory, které legitimní nejsou: že lidská činnost není hlavním zdrojem klimatické změny, vakcíny způsobují autismus, vakcíny proti covid-19 nefungují… A jde nejen o to, že tyto názory skutečně legitimní nejsou, ale i o to, že jsou velmi nebezpečné a mohou mít vážné následky.

A nakonec Matějčková formuluje několik obecných závěrů. Vezměme je popořadě.

Současná demokracie si bez expertního vědění neporadí. Je však třeba mít na paměti, že je zaprvé nepřípustné odkazovat na vědecký konsenzus, jde-li ve skutečnosti o otázku hodnot či vícera hledisek. Na mysli mám třeba otázku, zda během pandemie zavřít školy nebo co vše zveřejňovat o motivu střelce.  

Tohle umělé odlišování hodnot a vědy je dnes již dávno neplatný konstrukt. Vezměme si třeba zavírání škol. Vědci si samozřejmě uvědomují, že to je mnohavrstevný problém, který má i hodnotovou dimenzi. Souhlasíme asi s tím, že lidský život má nějakou hodnotu, asi i s tím, že otázka, zda ji má, nespadá do oblasti empirické vědy. Ale hodnotu lidského života si uvědomuje i vědec a započítává ji do své úvahy. Když např. přemýšlí o opatření, které má za následek smrt deseti lidí, a srovnává ho s opatřením, které má za následek smrt tisíce lidí, potom se dokáže celkem dobře hodnotově orientovat a je mu jasné, jaké řešení je v tomto ohledu lepší. Hodnoty nejsou něco navíc, co je vědcům skryté; jsou stejnou součástí jejich světa jako našeho. Uměle oddělovat vědu a hodnoty je nesmysl.

Když lékař doporučuje chemoterapii, kombinuje v sobě vědce i etika. Uvědomuje si medicínská fakta a prognózu, ale stejně tak si uvědomuje platnost základních etických principů své profese: jeho doporučení pacientovi je neoddělitelně spojením obou perspektiv a opírá se o vědecký konsensus.

Matějčková si možná myslí, že vědecký konsensus je jaksi hodnotové dimenze prostý. A pokud chceme činit rozhodnutí mající výraznou hodnotovou dimenzi, nemůžeme se na něj odvolávat. Ale opět, to znamená, že si musí myslet, že tento konsensus je důsledkem využívání nějakých „prostých“ faktů. Není. Shodují-li se vědci na tom, že školky je třeba zavřít, má jejich konsensus i výraznou hodnotou dimenzi a zahrnuje i vyvažování vědecké a hodnotové dimenze (hodnota života versus hodnota zdraví, hodnota ochrany veřejného zdraví versus hodnota svobody apod.).

Matějčková pokračuje:

Zadruhé je třeba mít na paměti, že vědecký konsenzus platí právě jen do doby, než se rozpadne, k čemuž dostačuje jeden pravdivý hlas. Vyjadřuje to anekdota vážící se k Albertu Einsteinovi. Když jeho kolegové v roce 1931 vydali knihu Sto autorů proti Einsteinovi, fyzik prý poznamenal: "Kdybych se mýlil, stačil by autor jediný."  

Není mi moc jasné, proč Matějčková vytahuje tuto „anekdotu“. Nejde v ní totiž o vědecký konsensus a jeho rozbíjení, jak je z ní zcela zjevné. Nevím, co přesně Einstein myslel, ale nejspíš to, co říká: že k falzifikaci nějaké teorie postačí jediný falzifikátor. Zaráží mě také tvrzení o rozpadu vědeckého konsenzu. Mám totiž pocit, že jen vyjadřuje Matějčkové nepochopení současné vědy. Konsensy nevznikají ve vzduchoprázdnu; jsou výsledkem nějakých teorií, experimentů a přemýšlení. Vzhledem k vývoji vědeckého poznání se samozřejmě mohou měnit, málokdy to je ale tak, že by zanikly úplně a zcela. Pochybuji třeba o tom, že by se někdy nějak zásadně změnil robustní konsensus ohledně zdrojích globální klimatické změny či třeba o kauzální spojení mezi kouřením a rakovinou.

I zde je Matějčkové postoj nerozumný a nezodpovědný. Otázkou je: na jakém základě si my, laici, máme tvořit názor o věcech, v nichž nejsme odborníci? Odpověď je: racionální (byť ne neomylný) přístup je opírat je o vědecký konsensus. Zaujímat generalizující skeptický postoj k vědeckému konsensu, jaký spatřují v Matějčkových slovech, je jednoduše chybné. Kromě toho, pokud se – jako laici – nebudeme opírat o tento konsensus, jaká jiná vodítka máme? Má Matějčková nějaký rozumný nápad, jak bych si mohl vylepšit své názory na klimatickou změnu, teorii evoluce či relativity?

Matějčková dále píše:

Věda je důvěryhodná právě proto, že si nevěří, a jen za předpokladu, že vytrvale testuje svá tvrzení. Vědci se proto musejí vystavovat námitkám a aktivně vyhledávat disentní hlasy. To není nic příjemného, a hrozba, že se ve vědecké komunitě začne nesoulad spíš potlačovat než vyhledávat, bude existovat vždy. Ve hře nemusejí být jen známé psychologické mechanismy vedoucí ke skupinovému myšlení. Právě nejistota krizových dob svádí k semknutí a k nepatřičnému hájení území.  

První větu chápu jako snahu – pro Matějčkovou snad typickou – o silná, neotřelá tvrzení. Co na tom, že jsou nepravdivá… Věda si samozřejmě věřit musí, minimálně (minimálně!) musí věřit své vlastní metodologii. A že věda musí vytrvale testovat svá tvrzení? Překvapení: to je jedním z dobře známých rysů metodologie vědeckého myšlení, té metodologie, které věda věřit musí. Kritické myšlení a posuzování názorů neznamená, že si nevěříme. Naopak; věříme si, ale současně si jsme vědomi kognitivních a metodologických limitů. Umíme je ale zakomponovat do hodnocení výstupů své činnosti a usilovně pracujeme na tom, abychom tyto limity překonali.

Myslím si, že to už stačí. Jen bych asi měl podotknout, že k Matějčkové nechovám žádné negativní pocity. A ani nesleduji její články v Echu. Několik jich ke mně ale doputovalo od kolegů a vždy ve mně vyvolávaly velmi silný pocit neprofesionality. Matějčková se nemůže vymlouvat, že je „jen“ publicistka. Píše na filosofická témata a má za své texty stejnou odpovědnost jako za ty odborné. Měla skvělou příležitost stát se dobrým příkladem odborníka, který kvalitními texty kultivuje veřejnou diskusi v ČR, z toho, co jsem od ní zatím četl, se mi ale jeví, že ji promarnila.