Nesvobodné bytosti v deterministickém světě

Představa, že bychom nebyli svobodní, je mimořádně neintuitivní a tíživá. Svoboda vůle (či její popření) se netýká pouze našich voleb a jednání, ale podává také radikální výpověď o povaze bytostí, jimiž jsme. Nejsme-li svobodní, proč si cenit vlastních úspěchů a rmoutit se nad neúspěchy? Proč se považovat za dobré, morální a milující bytosti? Jakými vlastně jsme partnery, rodiči či přáteli, když vše, co je s partnerstvím, rodičovstvím a přátelstvím spojeno a považováno za cenné není v naší konečné moci? Proč považovat morální hrdiny za skutečné hrdiny a za vzory hodné následování, proč vlastně přičítat vinu těm, kteří jednají nemorálně, zle či protiprávně? Z hlediska možnosti volby, existuje nějaký podstatný rozdíl mezi světcem a zločincem, mezi bojovníkem za svobodu otroků a otrokářem, mezi zachráncem lidských životů a obyčejným vrahem? A lze tento rozdíl použít k ospravedlnění typicky lidské praxe přičítání zásluhy či viny a trestání?

Tyto a další otázky mají historii dlouho takřka jako lidské tázání samotné. Mnozí myslitelé minulosti a současnosti si je kladli v souvislosti s představou, že nás svět, jehož jsme součástí stejně jako galaxie, hvězdy, planety, rostliny či zvířata, je plně deterministický.

Determinismus, prastarý nepřítel lidských intuic o svobodě vůle, je možné definovat mnoha způsoby. Nejlépe si ho přiblížíme tak, že budeme říkat, že každá událost je plně určena (determinována) událostmi předcházejícími.

Je-li determinismus pravdivý, potom stav světa v nějakém časovém okamžiku společně s přírodními zákony určují následující stavy světa takovým způsobem, že vesmír, v němž žijeme, má pouze jednu jedinou možnou budoucnost.

Většina lidí je přesvědčená, ať již z náboženských či jiných důvodů, že jsme ve svém rozhodování a jednání svobodní. V pozadí této často hluboce vnitřně prožívané představy je možná to, že máme tendenci vnímat svět jako jakési do značné míry nehybné jeviště, na jehož pozadí je nám dáno rozehrávat hru našeho života. Jistě, věci se mění, Slunce vychází a opět zapadá, občas prší a občas je hezky, v létě je teplo a v zimě napadne sníh, dokonce i my sami se měníme, vyvíjíme a stárneme. Ale přesto máme pocit, že tyto změny jen zkrášlují nehybné jeviště, jehož jsme součástí pouze jako svobodní aktéři, kteří se na něm pohybují a svým jednáním ho mění.

Tato představa je však chybná. Člověk je součástí procesu vývoje celého vesmíru a proměňuje se společně s ním a v závislosti na něm. Slunce vychází a zapadá a jeho „jednání“ je plně určeno stavem světa a přírodními zákony. Lístek lípy se odlomí od větvičky a postupně klesá k zemi plně v souladu s přírodními zákony a jim plně podrobený. A co člověk? Představme si třeba Adama, který jí zmrzlinu. Jeho jednání vychází z nějakých jeho tužeb, plánů a rozhodnutí, která se zdají svobodná. Je-li však Adam součástí světa a stejně jako svět podléhá determinismu, potom jeho tužby, plány a rozhodnutí a z nich pramenící jednání svobodné nejsou. Jednoduše řečeno, pokud platí determinismus a Adam jí zmrzlinu, potom není možné, aby zmrzlinu nejedl.

Svoboda vůle je úzce spojena s morální a právní odpovědností a podle některých autorů stojí a padá, stejně jako naše svoboda, s platností či neplatností determinismu. Je to pochopitelné: pokud někomu přičítáme vinu či ho chceme trestat, předpokládáme, že mohl jednat jinak, že v okamžiku volby před ním byly skutečně otevřeny nějaké alternativní možnosti. Vraťme se k našemu Adamovi, který tentokrát zvažuje, zda vykrást banku, a nakonec ji opravdu vykrade. Naše praxe přičítání morální viny a trestání předpokládá, že když se Adam rozhodoval, zda svůj čin uskuteční, svět se mohl vydat nejméně dvěma možnými směry: buď tím směrem, kterým se nakonec skutečně vydal a v němž Adam banku vykradl, nebo jiným směrem, v němž Adam banku nevykradl. Problém je samozřejmě v tom, že pokud platí determinismus a v každém časovém okamžiku má náš svět jen jednu budoucnost, potom i v okamžiku rozhodování bylo předem – dávno před Adamovým narozením – rozhodnuto, jakým směrem se vydá. Jestliže ale Adam neměl reálnou možnost jednat jinak, jak bychom ho mohli považovat za svobodného? A na základě čeho mu lze skutečně přičítat vinu, natož ho za jeho jednání trestat?

Trojice svoboda vůle – odpovědnost – determinismus je tedy problematická, neboť se zdá, že nemohou spokojeně žít pohromadě. Buď se vzdáme determinismu, nebo se budeme muset vzdát představy o tom, že jsme svobodní v tom smyslu, že bychom měli konečnou kontrolu nad svými volbami a jednáním a byli proto skutečně morálně a právně odpovědní.

Dá se říci, že ve vztahu k determinismu můžeme zaujmout tři základní pozice. Skeptici se domnívají, že determinismus skutečně se svobodou vůle a odpovědností slučitelný není, přesto mají za to, že svobodní jsme: musejí proto odmítnou platnost determinismu. Zdá se, že jim moderní věda – zvláště kvantová fyzika – vychází příhodně vstříc, neboť podle některých interpretací existují na úrovni mimořádně malých velikostí jevy, které jsou svou povahou nedeterministické. Má to ale jeden podstatný háček. Využijme opět Adama, který se rozhoduje, jakou si dá zmrzlinu. Je možné, že jeho rozhodnutí nějakým způsobem, díky zatím neznámým mechanismům v jeho mozku, není deterministické. Kdo je ale potom autorem tohoto rozhodnutí? Adam? Pokud je však jeho rozhodnutí nedeterminované a závisí na nějakých tajemných procesech v jeho mozku, potom je vlastně nahodilé, stejně jako je nahodilý rozpad atomu při radioaktivním rozpadu. A nahodilost rozhodně nepřispívá je svobodě, neboť Adamovi bere možnost být tvůrcem svého rozhodnutí a přenechává ho pouhé náhodě. Je to, jako kdyby si náš mozek neustále házel mincí a stejně jako je nahodilý dopad jedné mince, bylo by nahodilé i naše rozhodování a jednání.

Mnozí současní autoři se proto domnívají, že nepřítelem svobody vůle a odpovědnosti není pouze determinismus, ale i jeho popření. Podle některých je dokonce nakonec úplně jedno, jestli platí to či ono, v konečném důsledku svobodní stejně nejsme. Je tomu tak proto, že naše jednání vychází z našeho charakteru, z toho, jak jsme byli zformováni. A formují nás, kromě jiného, naše vlastní skutky. Jenže: skutky, které formovaly Adamův charakter dnes (a díky kterým vlastně Adam volí), vycházely z jeho charakteru dříve. A jeho dřívější charakter byl zase utvářen ještě dřívějšími skutky… Takto bychom mohli postupovat dlouho, někde se však zastavit musíme: právě tam, kde je Adamův charakter utvářen nikoli jeho skutky, ale jinými faktory. Například výchovou. Jinými slovy, Adam svobodný není a k tomuto závěru jsme se nemuseli odvolávat ani na platnost, ani na neplatnost determinismu.

Mnozí – dnes možná dokonce většina – autorů, kteří se svobodou vůle zabývají, jsou však překvapivě optimisté a domnívají se, že svobodu vůle je možné sloučit s determinismem. Zní to velmi překvapivě: je-li vývoj vesmíru a všeho, co obsahuje, dán předchozími stavy světa a přírodními zákony tak, že v každém okamžiku má náš vesmír jen jednu jedinou možnou budoucnost, jak je možné tvrdit, že lidé nakonec svobodní – a tedy i morálně a právně odpovědní – jsou?

Optimisty je možné rozdělit do dvou velkých skupin. Klasičtí optimisté (až do zhruba poloviny 60. let minulého století) se domnívali, že odpověď je poměrně triviální, pokud si uvědomíme, že svoboda vůle je vlastně úplný nesmysl. Co je to vůle? Kde se v člověku vzala? Jak ji sloučit s představou, že člověk je produktem slepých přírodních sil? Namísto o vůli bychom měli hovořit o něčem hmatatelnějším, o lidském jednání. A lidské jednání je svobodné, pokud mu nikdo nebrání, aby proběhlo. Představme si Adama, který je v pokoji se dvěma dveřmi, A a B, dveře B jsou zamčené (aniž by to Adam věděl) a Adam uvažuje, jakými dveřmi se vydá ven. Nakonec se rozhodne pro dveře A, otevře je a pokojně odkráčí. Jeho jednání bylo svobodné, protože, velmi jednoduše, dveře A byly odemčené a nic Adamovi nebránilo, aby je použil. Jenže kdyby se rozhodl jinak a zvolil si dveře B, potom by se daleko nedostal: nebyl tedy svobodný odejít jinými dveřmi, než kterými odešel.

Idea svobody je podle klasických optimistů velmi jednoduchá: když našemu jednání nic nebrání (vnější překážky, nemohoucnost, nátlak…), potom je svobodné. Jak si však tito autoři poradí s poměrně silně zakořeněnou představou, že svoboda zahrnuje možnost jednat jinak? Adam odešel dveřmi A, měl svobodu odejít dveřmi B? Odpověď je poněkud složitější: „možnost jednat jinak“ totiž musíme chápat jako zkratku za „pokud by se Adam rozhodl jinak, potom by odešel dveřmi B“. A protože dveře B byly zamčené, Adam nebyl svobodný jimi odejít z místnosti. Kdyby však byly odemčené, jednoduše by vzal za kliku a odešel. Tato analýza možnosti jednat jinak je plně v souladu s představou klasických optimistů, že svobodní jsme tehdy, když je svobodné naše jednání a naše jednání je svobodné, pokud mu nic nestojí v cestě.

Skeptici však mají pádnou odpověď. Rádi optimistům přiznají, že existuje vícero druhů svobody, a i kdybychom byli plně determinováni, přesto by mělo smysl rozlišovat různé formy této determinace. Člověk, který nemá kompulzivní potřebu mýt si ruce je svobodnější než ten, který ji má. Jsme-li svázaní a nemůžeme se hýbat, jsme méně svobodní než ti, kteří jsou volní. Nicméně, dodají skeptici, o co nám v posledku jde, není tato řekněme negativní svoboda, ale svoboda v tom smyslu, že máme konečnou kontrolu nad našimi volbami a jednáním. A pokud platí determinismus, potom v tomto konečném smyslu svobodní nejsme: naše tužby, přání, plány, intence, jednání, vše je určeno nějakými událostmi, které naše tužby, přání, plány, intence a jednání předcházely a nebyly pod naší kontrolou.

Zhruba v polovině 60. let minulého století se objevily významné práce dvou autorů, britského filosofa Petera Strawsona z univerzity v Oxfordu a amerického filosofa Harryho Frankfurta z univerzity v Princetonu, které výraznou měrou zasáhly do diskuse o svobodě vůle a především morální odpovědnosti a přivedly na scénu moderní optimisty. Mnozí z nich se zaměřili na spojitost mezi morální odpovědností a principem alternativních možností, s nímž jsme se již setkali. Podle tohoto principu je možné někomu přičítat vinu či chválu pouze tehdy, pokud v době volby měl skutečnou možnost jednat i jinak, než jak nakonec jednal. To se samozřejmě zdá v jasném rozporu s determinismem, neboť alternativní volby jsou jen přeludem; reálná je jen jedna, ta, která sleduje přírodními zákony plně určený vývoj vesmíru z minulosti do budoucnosti.

Frankfurt však přišel s velmi promyšleným myšlenkovým scénářem, který má čtenáře přesvědčit, že jeho intuice jsou mylné a k morální odpovědnosti ve skutečnosti alternativní možnosti nepotřebujeme. K jeho představení opět využijeme Adama, který zase zamýšlí vykrást banku. Aniž by to však věděl, geniální a zlotřilý neurovědec sleduje pochody v jeho mozku a dokáže identifikovat jeho myšlenky a rozhodnutí. (Ano, něco takového není zatím možné, ale v myšlenkových scénářích si trochu science-fiction dovolit můžeme). A protože je neurovědec opravdu velmi zkažený, je rozhodnutý, že Adam musí banku vykrást. Sestrojil proto důmyslné zařízení, které má jediný účel: jestliže se Adam rozhodne banku vykrást a nakonec ji vykrade, neudělá nic. Pokud se však rozhodne jinak, zasáhne velmi opatrně do jeho myšlenkových procesů (Adam si opět nic neuvědomí) a změní je tak, že Adam své rozhodnutí změní. Nyní se opět podívejme na Adama: stojí a je nerozhodnutý, přemýšlí, zvažuje, sbírá odvahu, a nakonec se rozhodne a banku vykrade.

Zařízení zločinného neurovědce nemuselo udělat vůbec nic. Adam se rozhodl banku vykrást a vykradl ji. Naše intuice nám nyní praví, že Adam byl ve svém rozhodnutí a jednání svobodný a byl za něj plně odpovědný, nic ho přece neovlivnilo. Měl však možnost banku nevykrást, měl alternativní možnost? Evidentně neměl, protože kdyby se byl rozhodl jinak, zařízení by se aktivovalo a ovlivnilo ho tak, že by banku nakonec vykradl. Chceme-li si tedy uchovat intuici, že Adam byl morálně (a právně) odpovědný, musíme se vzdát principu alternativních možností. A to je přesně závěr, ke kterému nás Frankfurt chtěl dovést.

Skeptici se ale tak snadno nevzdávají a upozorňují na to, že si s námi Frankfurt tak trochu zahrává a převádí pozornost jinam. Jsme totiž tak zaujatí sofistikovaným scénářem a tím, jak se Adam zachová a co udělá přístroj, že zapomínáme na to podstatné. A tím je přece fakt, že když se Adam rozhodl banku vykrást, neurovědec ho sice nijak neovlivnil, nicméně Adam i tak alternativní možnosti neměl, protože i k tomuto rozhodnutí byl předurčen předchozími stavy světa, přesně v souladu s determinismem.

Skeptiky Frankfurt a optimisté nepřesvědčili, stejně tak ale nepřesvědčují poslední skupiny autorů, kterým můžeme říkat pesimisté. A ti neodmítají pouze optimisty, ale také skeptiky a přiklánějí se k velmi radikálnímu názoru, že svobodu vůle prostě a jednoduše nemáme. A je to opravdu velmi radikální názor, protože vše, co jsme, jak myslíme, jací jsme, jak jednáme, co říkáme, to vše bylo určeno kdysi dávno, dávno před naším narozením. Pesimisté před našimi zraky rozkrývají reálný, pochmurný svět, ve kterém je východ slunce stejně určený, jako naše láska či odvaha, naše ochota pomáhat druhým jako sobectví, naše čestné jednání jako sklony k podváděním, naše obrana lidských práv jako prachsprosté loupení a zabíjení.

Pesimisté mají na své straně silné argumenty: nemusejí pracně a většinou nepřesvědčivě vysvětlovat, jak a proč by nějaké indeterministické procesy v našem mozku měly zakládat možnost svobody vůle, ani nemusejí vymýšlet komplikované teorie o tom, že jsme svobodní i v plně deterministickém světě. Stačí jim prostě přiznat, že determinismus platí a má nás pevně v hrsti. Vrásky na čele jim však způsobuje něco jiného, právě to, co považujeme za tak důležité: jak skloubit svůj pesimismus s reálným životem, ve kterém milujeme a nenávidíme, radujeme se za svých úspěchů a litujeme neúspěchů, chválíme a viníme, trestáme a odměňujeme.

Možná to ale nebude tak těžké a nebude nutné radikálně měnit naše životy a praxi, jak ukazuje např. americký filosof Derk Pereboom, autor knihy Život bez svobodné vůle. Podívejme se nejdříve na problém trestání ve světě bez svobodné vůle. Víme, že Adam vykradl banku, dopustil se tedy nějakého trestného činu, za který bude ve shodě s platným právem potrestán. Nic z toho nevzbuzuje žádné velké kontroverze, problém však nastane, začneme-li si klást obecnější otázku: jak vlastně ospravedlnit systém trestání, pokud jsou zločinci ke svému jednání determinováni?

Některé teorie hledí zpět do minulosti a ospravedlnění trestání shledávají v pojmu zásluhy. Adam si svůj trest zasluhuje, neboť provedl něco nesprávného a protizákonného. Pojem zásluhy je však příliš úzce spojený se svobodou vůle. Zaslouží si trest někdo, kdo uklouzne, upadne a zlomí vám nohu? Jeho jednání nebylo úmyslné a pod jeho kontrolou, pokud však platí pesimistický pohled na svět, nikdo z nás neměl v posledku své jednání pod kontrolou a nelze tedy říkat, že by si za něj zasloužil trest. Existují však i jiné možnosti, jak systém trestání ospravedlnit, např. pomocí teorií, které nehledí zpět na domnělé zásluhy, ale dopředu, do budoucnosti, např. na celkovou prospěšnost, kterou trestání přináší společnosti. Jiní autoři zase zdůrazňují, že smyslem trestání je převýchova, tedy v podstatě formu determinování zločinců, aby se svého protiprávního jednání více nedopouštěli. A pokud vám přijde, že uvěznění zločince, který si to nezasloužil (nezapomínejme, že pesimisté pojem zásluhy vesměs odmítají) je v rozporu se spravedlností, zkuste se zamyslet nad následujícím příkladem, v němž opět hraje hlavní roli Adam. Tentokrát se nedopouští žádného protiprávního či nemorálního jednání, pouze onemocněl vysoce nakažlivou chorobou a proti jeho vůli musí být izolován od zbytku společnosti a léčen. Adam nemůže za to, že je nemocný (předpokládejme), přesto ho musíme izolovat (zavřít). Zločinec také v konečném důsledku nemůže za to, že se dopustil zločinu, přesto ho izolujeme od zbytku společnosti (zavřeme) a léčíme (převychováváme).

Nějak podobně bychom možná mohli sloučit praxi přičítání morální viny a chvály s pesimistickým pohledem na svět. Například na přičítání viny můžeme hledět abstraktně, mimo kontext sociálních vztahů: někdo něco udělal, jeho jednání je nemorální, a proto ho za něj viníme. Takový abstraktní pohled je v rozporu s determinismem. Můžeme ale zaujmout i jiné hledisko, nikoli odtažitého pozorovatele, ale někoho, kdo společně s jinými žije ve společnosti ve vzájemné interakci. Když vám někdo úmyslně šlápne na palec, vykřiknete bolestí, možná přidáte nějakou nadávku a zaujmete vůči němu negativní postoj, který je vyjádřením nějakého morálního odsouzení (udělal to přece schválně). Jaké důvody máme domnívat se, že tato praxe by skončila v okamžiku, kdy by se pesimistický světonázor masově rozšířil mezi všechny členy společnosti? Na základě toho, jakou vůli vůči nám ostatní ve svém jednání projeví (dobrou či špatnou) k nim zaujímáme nějaké postoje, které vytvářejí morální odpovědnost. Ta je dána našim bytím pospolu, nepředchází ho a možná je i součástí naší lidské přirozenosti, aniž by závisela na abstraktních spekulacích o platnosti determinismu či jeho popření.

Poznali jsme skeptiky, optimisty i pesimisty. Liší se v pohledu na svobodu vůle i na morální odpovědnost a ospravedlnění trestání. Nabízí se proto otázka: v jakém světě vlastně žijeme? Je mi líto, pokud vás zklamu, ale nevím. Velmi rád bych byl skeptikem, netuším však, jak skloubit indeterminismus se svobodou vůle. Optimisté mě nepřesvědčují, protože jsou příliš optimističtí a ohýbají pojem svobody vůle tak, aby se zdál být slučitelný s determinismem. Prozatím tedy zůstávám pesimistou. Možná vám také nezbyde nic jiného.

Vyšlo v Lidových novinách