Když ženy soutěží s "ne-muži"

Tamikka Brentsová je zkušená zápasnice MMA (Mixed Martial Arts, smíšená bojová umění), která se během své sportovní kariéry utkala s celou řadou soupeřů. Jeden její zápas však byl unikátní a dostal se na stránky mnoha novin. Brentsová v něm nastoupila proti Fallon Foxové, transgenderové bojovnici. Celý sportovní střet netrval dlouho; Brentsová byla poražena během několika vteřin a odnesla si z něj nepříjemná zranění na hlavě. Po zápase prohlásila, že se utkala s mnoha ženami, nikdy ale nezažila u protivníka takovou sílu, jako právě v souboji s Foxovou. Leckdo by podotkl, že až tak překvapivé to není. Foxová se narodila jako muž a teprve v pozdním věku 31let podstoupila procedury nepřesně označované jako změna pohlaví. I když se nyní identifikuje jako žena, její tělo je stále mužské: má mužskou strukturu svalů, kostí, svaly jsou v těle jinak rozložené a Foxová má samozřejmě větší sílu, než ženy obvykle mívají. Přesto nastoupila v ženské kategorii MMA a bojovala proti ženě, kterou velmi lehce porazila. Vyvolává to celou řadu otázek, které se neomezují pouze na bojové sporty, například zda by transgender ženy měly soutěžit v ženských kategoriích a zda se nejedná o poměrně přímočarou formu diskriminace žen.

Jistým trendem už však je, že transgender ženy v ženských kategoriích nastupují (např. v plavání, cyklistice, americkém fotbalu a jinde) a často své soupeřky porážejí. Před několika dny jsme se z tisku dozvěděli, že transgender sportovkyně JayCee Cooperová vyhrála soud v USA. Soudila se s Americkou asociací silového trojboje (Cooperová je powerlifterka), která jí start v ženské kategorii odpírala. Soud rozhodl, že čelila diskriminaci (dokonce „nekalé diskriminaci“) a musí jí (a dalším) být umožněno soutěžit s ostatními ženami v ženských kategoriích.

Měli bychom toto rozhodnutí slavit jako další milník na cestě k férovější, spravedlivější společnosti, která nediskriminuje své členy na základě pohlaví, rodu či třeba barvy pleti? Nebo je to spíše krok zpátky, který bude mít negativní vliv na celý sport, a především ženské sportovkyně?

Někteří lidé se necítí „být doma“ v mužské či ženském těle, zkrátka se neidentifikují s pohlavím, s nímž se narodili. Transgender žena Julina Seranová tento pocit popisuje tak, že mozek jako by věděl, že jeho tělo není správné (a touží to správné získat). Často se to projevuje vážnými psychickými problémy; sexuologové tento fenomén popisují jako pohlavní dysforii nebo genderovou inkongruenci. Někteří muži se identifikují s ženským pohlavím, některé ženy s mužským. Možným řešením jejich svízelné situace je hormonální terapie a série operačních procedur. Mužům se vymodelují ženské pohlavní orgány a ženám zase mužské. V mnoha zemích světa, včetně České republiky, je operace změny pohlaví podmínkou pro úřední změnu pohlaví (z muže na ženu a z ženy na muže).

Někteří současné feministky (minimálně od publikace knihy Gender Trouble z pera Judith Butlerové) se tváří, že biologické pohlaví buď vůbec neexistuje (je jen sociálním konstruktem), nebo nemá žádný vliv na rodové role, tj. na způsoby, jak se jako muži a ženy chováme, projevujeme, i na to, jaké máme vlastnosti. Zacházejí dokonce tak daleko, že o tom, zda je někdo muž či žena nerozhodují biologická fakta, ale pouze rodová identita, což je zcela subjektivní pocit identifikace s určitým rodem (mužským, ženským, nebo jedním z mnoha destítek dalších, které se během posledních několika let vyrojily). Jednoduše řečeno: jestliže se někdo cítí jako žena, je ženou, a pokud se někdo cítí jako muž, je prostě mužem. Tečka.

Toto tvrzení má však důležité normativní důsledky, které se projevují například právě v diskusi o tom, zda by transgender sportovkyně měly soutěžit v ženských kategoriích. Není tak důležité, zda jsou to transsexuálové (identifikují se s opačným pohlavím a prošli procedurou změny pohlaví) nebo transgender (identifikují se s jiným genderem a žádné operace nevyžadují). V obou případech je musíme považovat za ženy (jak by mnohé současné feministky řekly, reálně ženami skutečně jsou) a podle toho k nim i přistupovat.

Odtud je to opravdu jen krůček k obvinění z diskriminace. Jsou-li transženy skutečně ženami, mají právo soutěžit v ženských kategoriích. A chce-li jim někdo toho právo upírat, dopouští se diskriminace.

Tak jednoduché to ale není. Transženy (transsexuálové) jsou biologicky muži, kteří se identifikují jako ženy a v určitém věku prošly hormonální terapií (transgender ženy jsou muži, kteří se identifikují jako ženy a žádným medicínským procedurám se nepodrobily a ani po tom mnohdy netouží). A biologii řečmi o sociální konstrukci pohlaví neošálíme. Muži a ženy se od sebe biologicky liší. Někdy jen málo, často jsou tyto rozdíly poměrně bezvýznamné, v případě rychlosti a síly to však neplatí. Muži jsou prostě obvykle (mluvíme opět o statistických rozdílech) rychlejší a silnější. Jejich těla se vytvářela pod vlivem mužských hormonů, zvláště testosteronu, a evoluce to zkrátka tak zařídila, že stavba jejich těl, struktura svalů apod. jsou takové, že mají průměrně větší sílu (o 20-25 %) než ženy a jsou asi o 10 % rychlejší.

Existují sporty, pro které mužské a ženské kategorie nemají valného smyslu, například šachy. Muži a ženy se inteligencí nijak zvlášť neliší a neexistují důvody, proč by se nemohli utkávat nad šachovnicí. Takových sportů je ale spíše méně, v mnoha dalších jsou rychlost a síla důležitými faktory, které ovlivňují naději na vítězství. Britská filosofka a feministka Kathleen Stocková proto říká, že u každého sportu, u nějž jsou rychlost a síla důležitým indikátorem úspěchu, by muži a ženy měli soutěžit v odlišných kategoriích.

Je zajímavé, jak snadno mnozí označují situaci transgender sportovkyň za diskriminaci, zatímco je zřejmě nechává chladnými osud ostatních sportovkyň. Kdyby v ringu nastoupil proti ženě muž, asi bychom zápas nechápali jako příliš férový; kdyby v ženské plavecké soutěži plaval muž, nebo závodil mezi ženskými cyklistkami, běhal s nimi závody, házel koulí či vzpíral, opět bychom si mysleli, že ty ženy jsou znevýhodněny, nemají férovou naději na úspěch, chcete-li, jsou mužskou přítomností diskriminovány. Důvod je nasnadě: vliv hormonů během vývoje mužského těla poskytuje mužům výhody, které ženy běžným tréninkem nemohou překonat. To samé ale platí i o transženách, bez ohledu na to, zda prošly hormonální terapií a operacemi či nikoli. Přinášejí si do ženské soutěže výhodu, kterou běžný trénink nedokáže vyrovnat.

Umožnění transženám soutěžit v ženských kategoriích je proto v rozporu s hodnotovou dimenzí sportu: zajistit sportovcům a sportovkyním rovné podmínky a stejnou šanci na vítězství. Právě proto existují mužské a ženské kategorie nebo třeba i váhové kategorie ve sportech, jako je zápas, box či vzpírání. Umožnit transgender sportovkyním soutěžit s ženami je vůči těmto ženám nefér. Jak píše britská novinářka Helen Joyceyová, pohled na silnější a rychlejší muže porážející nejlepší z ženských sportovkyň uráží naše hluboce zakořeněné intuice o fair play. A stejně nefér je to, že se na tyto ženy tak snadno zapomíná, když se stále dokola opakuje mantra o diskriminaci transgender sportovců. Když muži nesmí startovat v ženských kategoriích, není to diskriminace, ale podmínka férovosti. A totéž platí o zákazu pro transgender sportovkyně. Věříme-li v základní ideu rovnosti mezi pohlavími (a to bychom měli), musíme se rozhodně postavit na stranu sportovkyň a hájit jejich právo soupeřit za podmínek, které jim neupírají spravedlivou šanci na vítězství.

Vyšlo v Mladé Frontě Dnes 18. 3. 2023