Odmítání roušek je amorální bláznovství

Počet nakažených virem SARS-CoV-2 strmě roste, i když růst tak prudký být nemusel, kdyby vláda reagovala pružně a ve shodě s názorem odborníků. Zdá se, že některým lidem se i minimální opatření, jakým je nošení roušky na veřejnosti i v uzavřených prostorách, zajídá a volby jsou za dveřmi; každý hlas se počítá. I když většina veřejnosti zřejmě smysl preventivních opatření chápe, ozývají se disidentské hlasy, které ho zpochybňují; proti rouškám se demonstruje, jejich význam zpochybňují i někteří lékaři, někdo zachází dokonce tak daleko, že je považuje za porušení základních lidských práv. Někteří lidé jsou nadto hrdí, že se postavili „režimu“ a roušky odmítají, situují se do role obránců naší svobody a autonomie a sbírají po sociálních sítích nemalý počet příznivců. Otázka, jež si kladou – může nám stát nařídit nosit roušky – je nepochybně legitimní, jenže na její zodpovězení je třeba o dost více než kotel guláše z falešné argumentace opepřený špetkou aktivismu.

V současné době je nějaká forma nošení roušky povinná ve zhruba 130 zemích světa a jejich nošení doporučuje celá řada předních zdravotnických organizací. Někteří lidé – bohužel včetně lékařů – smysl roušek stále nechápe. Nikdo totiž netvrdí, že roušky poskytují stoprocentní ochranu před nákazou. Jejich význam pochopíme, když se oprostíme od naší individuální perspektivy a začneme se vnímat jako součást společnosti a v optice veřejného zdraví. Roušky nám nějakou ochranu samozřejmě poskytují – jejich účinnost potvrzuje celá řada studií, na nichž se podíleli i čeští vědci z Akademie věd – primárně jde ale o to, aby se zpomalil růst počtu nakažených a zdravotnický systém mohl volněji dýchat. Virus způsobující onemocnění covid-19 není zrovna přátelský, ale když mu ještě podáme pomocnou ruku a dovolíme, aby začalo kolabovat zdravotnictví, máme zaděláno na hodně velký průšvih, z jehož následků se budeme vzpamatovávat hodně dlouho.

Ve hře totiž nejsou pouze ti, kteří se virem nakazí a začnou se u nich projevovat vážné příznaky, ale také ostatní pacienti, jejichž neakutní léčba se musí odkládat, kteří nechodí na preventivní kontroly či na které naše zdravotnictví jednoduše už nebude mít síly, které bude muset upírat jinam. Přihoďme do kotle sociální následky pandemie, sociální izolaci, ztrátu zaměstnání, nárůst domácího násilí, prudký pokles ekonomiky a rostoucí zadlužování státu, a můžeme servírovat trpkou a hořkou stravu, která nám bude ležet v žaludku hodně dlouho. A právě proto, aby k tomu nedošlo, nebo aby se případná rizika a dopady minimalizovaly, jsou tady roušky. Není to samozřejmě univerzální všelék, ale roušky efektivně zpomalují růst počtu nakažených a tím chrání nás zdravotní systém, naši ekonomiku a samozřejmě i nás samotné.

Lidé bojující proti rouškám jednají, vědomě či nevědomě, nerozumně, hloupě a nemorálně.

Jejich postoj je v první řadě nerozumný, protože je formovaný falešnými zprávami a opírá se o nepravé odborníky. Mnozí lidé se dnes domnívají, že každý má právo na svůj názor (to má) a že mezi názory vlastně neexistují žádné důležité rozdíly. Tak tomu ale není; pravdivý názor je lepší než pouhý názor, fakty podpořený názor je lepší než pouhý názor; dobře odůvodněný názor je lepší než pouhý názor. K rozumnosti patří také schopnost rozlišovat (kdo dobře rozlišuje, ten dobře myslí, říkali ve středověku), umění tříbit názory, umět je kriticky zhodnotit, odůvodnit a obhájit. Je to můj názor není obhajoba, to je pouhá triviální konstatace faktu. Bohužel, umění rozlišovat a kriticky myslet se na školách neučí a mnohým chybí. Vytvářejí si tak ten svůj názor jen na základě pocitů, statusů na FB a článků v pochybných médiích.

To je však nerozumné a nezodpovědné.

Nerozumné je to z hlediska teorie poznání, protože zformované názory nelze kvalifikovat jako skutečné vědění. Když někdo tvrdí, že Země je placatá, nedisponuje žádným skutečným věděním. A když někdo šermuje neúčinností roušek, nevyjadřuje žádný reálný fakt a poznání. Problém je i v tom, že mnozí lidé nedokáží rozlišovat, kdy se k danému problému vyjadřuje relevantní autorita a kdy ne. Aby byl někdo autoritou v nějaké oblasti poznání (tzv. epistemickou autoritou), abychom ho mohli za autoritu skutečně považovat a formovat podle něj svá přesvědčení, musí mít dobré vzdělání v oboru, solidní vědeckou praxi a zkušenosti, dosáhl významných úspěchů, má dobrou reputaci mezi vědci a zastává dobrou pozici v nějaké vědecké či analogické organizaci. Někteří autoři se domnívají, že také nesmí mít žádné osobní zájmy v oblasti, o níž se vyjadřuje. Jestliže se tedy někdo vyjadřuje k současným opatřením, ať již jako vládní expert či ministr zdravotnictví, a současně může mít na některých opatřeních ekonomický zájem, neměli bychom ho považovat za experta.

K rouškám a dalším opatřením se bohužel často vyjadřují lékaři, kteří nejsou experty v dané oblasti medicíny, například stomatologové, kardiochirurgové či onkologové. Je to z jejich strany selhání profesní (měli by říci, že jsou experty v jiné sféře) i morální, protože důsledky jejich slov mohou být neblahé. Navíc vzbuzují dojem, že mezi odborníky existuje shoda a například na nošení roušek a jejich efektivitu je možné mít celou řadu názorů. Řecký filosof Platón byl obviněný z morální korupce athénské mládeže; tito „experti“ jsou vinni epistemickou korupcí společnosti.

Boj proti rouškám je nerozumný také z pohledu individuálních potřeb a života popíračů, protože tímto postojem a jeho důsledky škodí i sami sobě. A je nerozumný vzhledem k ostatním lidem, neboť ve hře je mnoho (zdraví, životy, ekonomika…) a vážnosti situace by měla odpovídat i serióznost, s níž přistupujeme k informacím, zjišťujeme si jejich zdroje, odůvodněnost a soulad se současným vědeckým poznáním. Tato nerozumnost jde ruku v ruce s nezodpovědností. Jako racionální bytosti bychom měli zdroje svého poznání pečlivě prověřovat. S poznáním je tedy spojená epistemická odpovědnost, odpovědnost za to, jaké informace získáváme a jak si je prověřujeme. Odmítat roušky jen proto, že je odmítá nějaký stomatolog je nerozumné a nezodpovědné.

Někteří odpírači roušek nejednají pouze nerozumně, ale také hloupě. Mohou k tomu mít různou motivaci. Neprohrát volby nahněváním voličské základny, udržet si svou pozici ve vlastní sociální bublině, neochota revidovat vlastní minulé názory a připustit (si) omyl apod. Takový postoj není pouze nerozumný, ale je přímo hloupý, protože dovoluje malicherným důvodům, aby převážily nad odpovědností a rozumností. Je hloupý, protože je malicherný, je hloupý, protože je nerozumný, je hloupý, protože je nezodpovědný a je hloupý, protože je potenciálně nebezpečný.

Navzdory všemu, co jsem napsal, však stále není zřejmé, že by stát měl mít právo nařídit nošení roušek a omezit tak naši svobodu. Naše existence ve společnosti je svým způsobem charakteristická celou řadou omezení. Mohli bychom si představit takový stav (říkejme mu přirozený stav), kdy jsme všichni absolutně svobodní a nikdo a nic nás v našich volbách a činech neomezuje. Tato absolutní svoboda má ale jeden velký háček: jestliže jsem já svobodný chovat se jak chci, potom jsou i všichni ostatní svobodní chovat se dle libosti. A to může znamenat, že mi seberou, co považuji za své, nebo mě dokonce zabijí, budou-li mít chuť a možnost. Stav absolutní svobody je krutým a nehostinným stavem, situací radikální nejistoty; život v něj je drsný a krátký. Omezení této absolutní svobody je v zájmu nás všech; něčeho se vzdáváme, ale získáváme mnohem více. Koneckonců, i ona práva, na něž se odpůrci roušek odvolávají, nejsou v jistém ohledu ničím jiným než omezením oné absolutní svobody: mé právo na život je vaším omezením, ale zároveň je nástrojem, díky němuž se nám všem ve společnosti žije mnohem lépe a můžeme společně prosperovat.

Stát je entitou, které byla historicky svěřena správa obecného dobra, tj. péče o takové podmínky společnosti, jakou je například respekt k lidským právům, vláda práva a obrana proti vnitřním a vnějším hrozbám. Již tím, že existuje, nás v nějaké míře omezuje; ve prospěch všech. Míra zásahů do našich svobod by však měla být co nejmenší a vždy, když se zvyšuje, musíme se velmi naléhavě ptát, zda je oprávněná. Totéž platí i v případě povinnosti nosit roušky; je tedy legitimní, aby to stát po svých občanech požadoval?

V naší čistě individuální perspektivě se může zdát, že odpověď je záporná. Koneckonců, jedná se o zásah do naší svobody a práv. Musíme si však uvědomit, že jsme společenské bytosti a žijeme ve společnosti; dobrý stav společnosti je podmínkou naší vlastní prosperity a dobrého života. V případě událostí, jakou je pandemie viru SARS-CoV-2, se nemůžeme ohlížet pouze na sebe, ve hře jsou i životy ostatních a vlastě celá společnost. Chránit společnost má hluboký smysl, protože tím chráníme každého jejího jednotlivého člena. Sleduje-li stát legitimní cíl a zvolené prostředky jsou úměrné tomuto cíli, může nošení roušek nařídit.

Podívejme se nejdříve na cíl. Tím je primárně snaha o zpomalení šíření nákazy, zabránění kolapsu veřejného zdravotnictví a minimalizace negativních důsledků pandemie, jako jsou ztráty na životech a újmy na zdraví.  Jistě jde o cíl legitimní, k ospravedlnění povinnosti nosit roušky to však ještě nestačí. Tento prostředek musí být přiměřený cíli, což znamená, že musí být skutečně efektivní a nesmí existovat žádný podobně efektivní způsob naplnění cíle, který by představoval menší zásah do našich práv a svobod. Nasadit si roušku a poctivě ji nosit na veřejnosti či v přítomnost více lidí není nijak vážným omezením naší svobody, těžko bychom našli jiný, stejně efektivní a méně omezující. Je-li tato podmínka splněna (a o tom by měli rozhodovat relevantní odborníci), lze povinnost nosit roušky považovat za oprávněnou a morálně přípustnou. Jinými slovy, je-li nošení roušek nejméně závažným zásahem do našich práv a svobod a současně dostatečně efektivně umožňuje dosažení legitimního cíle ochrany společnosti, má stát morální právo jejich nošení nařídit a vynucovat.

Odmítání nošení roušek je tedy nerozumné, hloupé a nemorální. Protože je ve hře zdraví a životy nás všech a stav naší společnosti, nemůže stát pouze apelovat na to, aby se lidé začali chovat rozumně. Bylo by to ideální, pokud však toto řešení selhává, je zcela legitimní nošení roušek nařídit. Ať už se to voličům líbí, nebo nelíbí.

Vyšlo v Lidových novinách (pod jinam názvem) 28. 9. 2020