Očkování by mělo být povinné pro všechny. Bez výjimek.

Očkování představuje jeden z nejúčinnějších a finančně nejefektivnějších celosvětových lékařských zákroků. Zavedení očkování zachránilo desítky miliónů životů, ušetřilo nás obrovského množství utrpení, některých chorob, například neštovic, oficiálně prohlášených za vymýcené v roce 1980, nás zbavilo zcela. Už jen skutečnost, že se tato závažná choroba na světě prakticky nevyskytuje, znamená desítky miliónů zachráněných životů; v době očkovací kampaně stálo toto opatření několik desítek miliónů dolarů ročně, náklady na karanténu a léčbu neštovic by se však pohybovaly v řádech stovek miliónů dolarů.

Jeffrey B. Ulmer a Margaert A. Liu ve svém článků o etice očkování v prestižním časopise Nature uvádějí, že kolem roku 2002 umíralo každou minutu šest dětí na následky preventabilních chorob, každý den umíralo 4000-8000 lidí na následky chorob, jimž je možné se očkováním vyvarovat. Jen na spalničky, které se díky klesající proočkovanosti opět dostávají do popředí veřejného zájmu, umíralo téměř milión dětí ročně, zatímco v roce 1974, před zavedením Rozšířeného programu imunizace, ročně této chorobě podlehlo zhruba osm miliónů dětí. Díky očkování klesl celosvětově počet úmrtí na spalničky z 550100 případů v roce 2000 na 89780 v roce 2016. V USA se po zavedení očkování snížila dětská úmrtnost o závratných 90-100%, v České republice očkování od svého zavedení (polio v roce 1958, tetanus 1952, záškrt 1946, dávivý kašel 1958, spalničky 1969, příušnice 1985, zarděnky 1982, TBC 1953) zachránilo více než milión lidských životů.

Očkování představuje poměrně levnou a nesmírně efektivní metodu prevence smrtelných a závažných onemocnění. Jeho cílem je dosažení stavu, jemuž odborníci říkají kolektivní imunita, což je takový stav, kdy je díky vysoké proočkovanosti – procentu lidí očkovaných proti nějaké chorobě – velmi malá pravděpodobnost, že se choroboplodný zárodek (virus či bakterie) rozšíří na celou populaci či její část (vznikne epidemie choroby). U každé choroby může být požadovaná proočkovanost různá, například v případě spalniček, které představují jednu z nejvíce nakažlivých chorob, je požadovaná proočkovanost 95 %, v České republice (a nejen v ní) má však proočkovanost klesající tendenci a u nás se pohybuje kolem 90 %. To může být podle známého odborníka na očkování Romana Prymuly důvodem, proč v současné době pozorujeme zvýšený výskyt této nebezpečné choroby.

Kolektivní imunita představuje určité důležité dobro, nejen pro nás, konkrétní lidské jedince (je-li proočkovanost populace dostatečná, je jen velmi malá šance, že se nakazíme jednou z chorob, vůči nimž se očkuje), ale i pro společnost samotnou, protože výraznou měrou snižuje šanci, že se nemoc ve společnosti bude šířit. Můžeme tedy říci, že kolektivní imunita je obecným dobrem, tj. takovým stavem společnosti, jenž jejím členům umožňuje dobrý a prosperující život. Pro obecné dobro je specifické, že zájem na jeho existenci mají všichni členi společnosti, bez ohledu na to, zda si tento zájem přiznávají či nikoli. Jedním z důležitých obecných dober – podmínek dobré koexistence lidí ve společnosti – je například respekt k lidským právům. Každý z nás má zájem na to, aby byla naše práva respektována, a každý z nás se k tomuto zájmu explicitně či implicitně hlásí. Někdo může sice tvrdit, že ho společnost a nějaká práva, spojená s povinnostmi, nezajímají, přesto však očekává, že se k němu ostatní lidé budou nějakým způsobem chovat. Již jen tím, že ve svých praktických rozvahách operujeme s předpokladem, že chování druhých vůči nám má nějaké dané limity (nikdo nás nesmí napadnout, okrást, zavraždit apod.), přistupujeme k tomu, že jeden z aspektů obecného dobra – respekt k lidským právům – je v našem zájmu a tím také v zájmu všech ostatních. Jinými slovy, dimenze obecného dobra je nevytěsnitelná; kdybychom se snad chtěli podílu na obecném dobru vzdát, museli bychom žít v naprosté izolaci od zbytku společnosti a nic od ní neočekávat (např. ani to, že naši izolaci bude respektovat).

Právě tento fakt, že kolektivní imunita není pouze medicínskou záležitostí, ale zahrnuje neodlučitelnou a nevytěsnitelnou morální dimenzi, může poskytnou dobré důvody k tomu, abychom ustavení (pokud ještě neexistuje) či udržování tohoto obecného dobra vynucovali, a to i za tu cenu, že se někdy dostaneme do rozporu s důležitými liberálními hodnotami, jako je respekt k autonomii lidských jedinců, kteří by jinak měli mít právo určovat si hodnotové kontury vlastního života a ve shodě s nimi také myslet, rozhodovat se a žít.

V České republice a mnoha dalších západních zemích přispěla efektivita očkování k tomu, že jsme chráněni proti celé řadě nemocí, jež jinde na světě zatím bohužel zabíjejí milióny lidí. Paradoxně tak přispěla i k tomu, že ztrácíme ze zřetele obrovský prospěch, který jako jedinci a společnost z očkování máme, zatímco stále více lidí ochotně a zcela iracionálně naslouchá hlasu různých pochybovačů, kteří popírají efektivitu očkování nebo dokonce tvrdí, že očkování může způsobovat vážné choroby a postižení, například autismus. Jak opakovaně ukazují objektivní výzkumy, jsou tyto hlasy zcela nepodložené a jen se vezou na vlně narůstající iracionality moderní společnosti. Nechci tím říci, že je očkování zcela bez rizik – jedná se o lékařský zákrok a prakticky každý takový zákrok s sebou nějaká rizika nese – nicméně tato rizika jsou zcela jiného druhu (očkování opravdu nezpůsobuje autismus) a výrazně nižší, než si mnozí odpůrci očkování myslí. Drtivá většina nežádoucích účinků očkování je mírná a přechodná. Světová zdravotnická organizace např. v případě očkování proti spalničkám uvádí, že s vážnějšími vedlejšími účinky očkování se sice můžeme setkat, nejsou však způsobeny samotnou vakcínou, ale nedodržením přesného stanoveného postupu nakládání s vakcínou a její aplikace. Lze však považovat za prokázané, že vakcinace proti spalničkám nevede k žádným trvalým neurologickým problémům a nezpůsobuje odpůrci očkování tolikrát zmiňovaný autismus.

Kolektivní imunita je obecným dobrem, je v zájmu všech členů společnosti (ať již očkování přijímají či ho odmítají). Jakým způsobem můžeme dosáhnout stavu, kdy lze hovořit o tom, že v dané společnosti toto obecné dobro skutečně existuje, jinými slovy, že proočkovanost proti všech příslušným chorobám je dostatečná? V liberální společnosti bychom se měli řídit pravidlem minimálního zásahu do lidských svobod vzhledem ke stanovenému a morálně hodnotnému cíli. Tato formulace může znít poněkud abstraktně, ale její základní myšlenka je velmi jednoduchá. Určitá míra proočkovanosti (u spalniček je to těch 95 %) představuje obecné dobro, je tedy v zájmu všech členů naší společnosti a představuje tak cíl, jehož je nezbytné (= je to morálně správné a povinné) dosáhnout (podobně jako je nezbytné zajistit takové nastavení společnosti, které respektuje práva všech jejích členů). Tohoto cíle je teoreticky možné dosáhnout více způsoby, jež si můžeme seřadit podle míry závažnosti zásahu do naší svobody žít vlastní životy ve shodě s našimi cíli a hodnotami. Nejmenším zásahem – prakticky nulovým – je dobrá informační kampaň ve prospěch očkování, která přesvědčí rodiče o tom, že očkování je nezbytné, prospěšné pro jejich potomky a celou společnost, a nebude zatajovat, že očkování – jako každý lékařský zákrok – nějaká, byť zcela minimální, rizika zahrnuje. Pokud se však taková kampaň ukáže jako neúspěšná, můžeme sáhnout k závažnějším opatřením, např. zákazu přijímání neočkovaných dětí do jeslí a školek, pokutám apod. Nebudeme-li však úspěšní v žádné z těchto eticky oprávněných činnostech, zůstává jen jediná možnost: povinné očkování pro všechny, včetně efektivního nástroje jeho vynucování. Můžeme však v etické rovině takový zásah do autonomie lidí a jejich práva rozhodovat o tom, co je a co není pro jejich potomky dobré, vůbec ospravedlnit?

Myslím si, že máme velmi dobré, dokonce přesvědčivé morální důvody vynucovat očkování u všech, kteří z něj nejsou vyloučení objektivními důvody, např. alergií na některou složku vakcín či chorobou. Abych byl zcela přesný, myslím si, že očkování by mělo být povinné pro všechny a výhrada svědomí by se v tomto případě uplatňovat neměla. Uvědomuji si, že tento názor je kontroverzní. Kontroverzním však nemyslím, že je pochybný či dokonce mylný, myslím tím jen to, že může vzbuzovat velmi silné emoce a radikální odpor. Na jeho platnosti to však nic nemění. Ve následující úvaze se budu opírat o poslední publikaci oxfordského etika Alberta Giubiliniho Etika očkování, která vyšla minulý rok v nakladatelství Palgrave.

Proč by tedy mělo být očkování povinné?

První důvod je poměrně prostý. Asi budeme souhlasit s tím, že stát by neměl zasahovat do života svých občanů, pokud k tomu nemá dobré důvody založené třeba na tom, že někomu působíme či můžeme způsobit újmu. Stát by tedy neměl rozhodovat o tom, jaké si zvolíme povolání, může a měl by zasahovat do toho, co smíme a co nesmíme svým jednáním či nejednáním způsobit druhým lidem. Klesá-li proočkovanost, protože stále více lidí podléhá iracionálním představám o očkování a zapomíná, jaký obrovský prospěch nám přinášelo a stále přináší, potom by měl stát zasáhnout, aby kolektivní imunita zůstala zachována a choroby se nešířily. Když to neudělá, dovolí, aby určitá skupina lidí ubližovala – byť nepřímo – sobě i ostatním.

Odpůrci očkování mohou namítnout, že pokud je jich dostatečně málo, potom jejich rozhodnutí nenechat své děti očkovat kolektivní imunitu neohrozí a nikomu tak vlastně neubližuje. Problém je ale v tom, že proočkovanost populace musí být poměrně vysoká, u některých chorob třeba 95 %. Ve zbývajících 5 % se ukrývají ti, kteří očkováni prostě být nemohou (ze zdravotních důvodů), takže odpíračů, kterým by stát dovolil děti neočkovat, zas tak moc být nemůže. Z toho ale také plyne, že by stát musel velmi pečlivě rozhodovat, komu umožní očkování se vyhnout a komu ne. Jaká ale zvolí kritéria? Náboženská?

Náboženství je nepochybně pro mnoho lidí důležitou součástí jejich života, dává mu smysl, přesah, zasazuje ho do nějaké hodnotové dimenze, může přispívat k tomu, že se nám na světě žije lépe. Náboženské důvody – nakolik jsou náboženské – však nemají ve veřejné sféře žádnou zvláštní autoritu či privilegium a je třeba je posuzovat ve světle moderní vědy a předsudky nezatíženého objektivního rozumu. Lidé mohou mít své vlastní důvody navštěvovat chrám zasvěcený jejich bohu/bohům, mohou se pravidelně modlit, ve stanovené dny se postit, mohou se ve svém životě řídit nějakým morálním kodexem, jenž nám v některých aspektech může někdy připadat velmi zvláštní (někteří věřící si např. způsobují bolest, aby „umrtvili“ své tělo vůči hříchům či si připomínali utrpení Krista) či jednoduše nesprávný (odmítání moderních metod antikoncepce), dokud však jejich důvody zůstávají důvody privátními a vážným způsobem nezasahují do života ostatních členů společnosti, měli bychom je tolerovat a také je v moderní společnosti tolerujeme.

Ovšem v okamžiku, kdy věřící začnou své důvody předkládat jako veřejné a závazné nejen pro ně, ale i pro celou společnost, nebo tehdy, když mají vážnější důsledky i pro zbytek naší společnosti, nejsou už jen soukromou záležitostí. Můžeme tedy tolerovat, když někdo z náboženských důvodů odmítá nějaký lékařský zákrok. Již v okamžiku „malé společnosti“, jíž je rodina, klademe větší důraz na objektivní důvody spojené s konceptem dobrého života v jeho mnohavrstevné dimenzi (zdraví, psychická pohoda apod.) a nedovolíme, aby rodiče rozhodovali o svých dětech způsobem, který by jim způsobil vážnou újmu. Analogicky lze usuzovat v případě očkování. Pokud někdo odmítá očkování z náboženských důvodů, je ve hře několik důležitých faktorů, jež musíme vzít v úvahu. Prvním z jich je opodstatněnost samotného odmítání ve světle objektivních rizik. Náboženství není žádnou autoritou v oblasti moderního lékařství, imunologie či epidemiologie, v rovině poznání a jeho racionálnosti proto skutečnost, že někdo očkování odmítá, nemá vůbec žádnou váhu: náboženské důvody proti očkování jsou nepravdivé, nepodložené a iracionální.

Navíc ale také platí, že rozhodnutí očkovat či neočkovat má dopady pro celou společnost, protože pokud klesne proočkovanost společnosti, jako tomu dnes je v případě spalniček, ohroženi nejsou pouze ti, kteří očkováni nejsou, ale i všichni ostatní. Společnost jako celek, jinými slovy, stát, má v takovém případě právo, a dokonce i povinnost trvat na tom, aby důvody k odmítání očkování nebyly posuzovány s ohledem na nějaké právo na svůj vlastní názor, ale zcela objektivně, ve světle moderních vědeckých poznatků a nestranného zhodnocení rizik. Věřící tak svá práva neztrácejí, v mnoha dalších oblastech svého života mohou zastávat názory, jaké jen chtějí, i kdyby byly sebezvláštnější a zcela odtržené od současných vědeckých poznatků, v tomto konkrétním případě však do hry legitimně vstupuje také nárok společnosti na existenci obecného dobra kolektivní imunity a převažuje právo jednat na základě svých náboženských přesvědčení.

Mou argumentaci možná přiblíží následující poněkud extrémní příklad. Zastánci nějakého náboženství si mohou myslet, že ostatní věřící či ateisté žijí nemorálně, mohou si dokonce myslet, že jejich postoje a životní styl jsou hrubou urážkou jejich náboženství a boha, nemohou však vyjít do ulic a zabíjet ostatní lidi. Analogicky si mohou nějací věřící myslet, že očkování je v rozporu s jejich vírou, nemohou však od společnosti očekávat, že bude tolerovat jejich neochotu očkovat vlastní potomky a ohrožovat tak nejen svou rodinu, ale také ostatní lidi a společnost jako celek.

Měli bychom snad výjimky z očkování umožnit proto, že rodiče četli některý ze záplavy vědecky zcela nepodložených článků o rizicích očkování na internetu a domnívají se, že očkování není v zájmu jejich potomků?

Jako v případě náboženství, i zde mohou naše počáteční intuice svádět k závěru, že bychom měli respektovat názor rodičů. Nemají snad právo udělat si na očkování vlastní názor? Není blahobyt jejich dětí jejich prvotním záměrem a také rodičovskou povinností?

Pokud někdo věří spíše astrologii než astronomii, namísto chemoterapie volí bylinky a další podivné „zaručené“ léčby z internetu, místo léků polyká homeopatika, která prokazatelně nemají žádný léčebný účinek, léčí své neduhy zrovna populární bazénovou chemií v kapkách, odmítá teorii evoluce a hrdě se hlásí k názoru, že současní vědci jsou vlastně hloupí, podplacení či prostě jen zcela pomýlení, věří v placatou zemi, astrální síly, léčivé účinky minerálů či očistné účinky pití vlastní moči, má na své názory nepochybně právo, třebaže jsou iracionální a v konečném důsledku škodlivé. Jiná situace však nastává v okamžiku, kdy rozhodujeme za druhé (v případě očkování rozhodují rodiče za děti) nebo důsledky našich rozhodnutí dopadají na druhé. Očkování má soukromou i veřejnou dimenzi; soukromou, protože se týká nás samotných, našich životů a zdraví, veřejnou, protože dostatečná proočkovanost je podmínkou realizace kolektivní imunity. Když rodiče rozhodují za druhé, nemají již právo řídit se libovolným názorem či ideologií, měli by a ve vážnějších případech dokonce musí respektovat důležité hodnoty, jakými je zdravý fyzický, psychický a sociální vývoj jejich potomků. Očkování je pro jejich potomky důležité, protože je chrání před vážnými chorobami a jejich následky, rozhodování zda očkovat či neočkovat již proto není pouze jejich právem a kompetencí, ale musí se opírat o objektivní a vědecky podložené důvody. Jinými slovy, rodiče mají morální povinnost rozhodovat v tak vážných otázkách, jakými je zdraví jejich dětí, na základě racionálních, objektivních, odborně dobře podložených a neideologických důvodů.

Tato morální povinnost je posílená faktem, jenž je jádrem mých úvah: v okamžiku, kdy se rodiče rozhodují, zda očkovat či neočkovat své děti, nerozhodují pouze o dobru dětí, ale také o existenci a uchování obecného dobra, jímž je kolektivní imunita. Jejich volba tedy podléhá veřejnému hodnocení a případné revizi ze dvou důležitých důvodů: nerozhodují o svém dobrém a kvalitním životě, ale o rizicích zdraví či nemoci někoho druhého, vlastních dětí; nerozhodují pouze o dobru svých potomků, ale také o existenci takových podmínek ve společnosti, které zcela nepochybně brání šíření velmi nebezpečných onemocnění se závažnými důsledky. Dělají-li si názor na svět namísto z kvalitních učebnic a odborných publikací, nechovají se racionálně, nemusí ale nikomu ubližovat. V případě, kdy však své hodnocení lékařských zákroků, jakým je očkování, opírají o nepodložené informace šířené po internetu či v různých podivných brožurách či dokonce knihách, kdy ignorují poznatky moderní vědy a sedají na lep různým šarlatánům, potom má společnost právo chránit své členy i sebe samotnou a očkování bez výjimek vynucovat.

Můžeme si myslet, že se jedná o zásah do lidské svobody. Nezapomínejme však na dvě věci. První z nich je to, že samotná koexistence lidí ve společnosti je ekvivalentní omezování naší svobody, pokud ji budeme nerozlišeně chápat jako možnost dělat si co chceme. Nemůžeme chodit po ulici a kopat do lidí, rozbíjet okna, brát si cizí majetek. Fyzicky to možné samozřejmě je, ale kontury naší existence bok po boku s dalšími členy společnosti jsou určeny celou řadou omezení; některá z nich jsou morální, jiná právní povahy. Budeme-li je chápat jako omezení nějaké naší imaginární absolutní svobody, máme částečně pravdu. Ale toto vzdání se svobody „dělat si co chci“ je vykoupeno důležitějšími hodnotami mírové koexistence lidí ve společnosti, díky níž jsou naše životy klidnější, pokojnější, bezpečnější a celkově lepší.

Na povinné očkování bychom se také mohli dívat jako na určitá omezování naší svobody rozhodovat o našem životě a životě našich blízkých, které je však morálně ospravedlněné existencí obecného dobra kolektivní imunity, vymýcením mnoha smrtelných chorob a tím nastavení podmínek, za nichž jsou naše životy bezpečnější a zdravější. Nezapomínejme také na celkový kontext očkování: ve světě stále ještě umírají ročně milióny lidí na následky chorob, jichž se v ČR bát nemusíme. Jen v České republice podle odhadů odborníků očkování zachránilo za dobu své existence více než milión lidských životů. Tyto faktory jsou morálně relevantní a jsou natolik závažné, že plně ospravedlňují požadavek na povinné očkování bez výjimek.

Existuje však ještě další velmi přesvědčivý důvod, proč by očkování mělo být povinné. Kolektivní imunita je důležitým obecným dobrem, na němž se podílejí všichni obyvatelé našeho státu, bez ohledu na to, co si o očkování myslí, dokonce i bez ohledu na to, zda jsou či nejsou ochotní k tomuto dobru nějakým způsobem přispět. Představme si, že v parku roste krásný trávník a je na něm umístěna cedulka „Zákaz chození po trávníku“. Naprostá většina lidí zákaz respektuje, protože si uvědomuje, jakou hodnotu zelený trávník představuje a také velmi dobře chápe, že kdyby zákaz neposlechli, nakonec by ho zničili a uškodili tak sobě i ostatním (uvědomují si, že pěkný trávník v parku je pro ně dobrý). Kdyby si nějaký člověk, říkejme mu třeba Adam, pomyslel, že trávník je krásný a že je fajn, že se v městě nachází trocha zeleně, když však po něm bude šlapat jen on, vlastně se nic nestane, asi bychom jeho uvažování neschvalovali, i když má v jistém smyslu pravdu. Trávníku by se opravdu nic nestalo, ale to přece není to hlavní. Důležité je, že by Adam svým jednáním vyjádřil nerespektování hodnoty, kterou trávník vyjadřuje, a především by se zachoval zcela neférově, protože by chtěl mít z trávníku prospěch, očekával by, že ostatní zákaz zachovávat budou, pro sebe by si však zcela neoprávněně nárokoval výjimku. I kdyby tedy byla pravda, že by Adam trávníku neublížil, přesto by nebylo správné, aby po něm chodil.

Nebo si vezměme jiný příklad. V tomto případě je náš Adam zlodějem, který nerespektuje majetek ostatních. Jeho jednání je nesprávné z vícero důvodu, jedním z nich je i to, že i když Adam odmítá respektovat majetek druhých, očekává, že druzí jeho majetek respektovat budou, i kdyby to jeho očekávání bylo jen nevyslovené, implicitně přítomné v Adamově jednání a očekávání od svých spoluobčanů. Adam se tedy chová nefér, protože těží z takového stavu společnosti (ukládajícího respekt k soukromému majetku), který svým jednáním odmítá respektovat a udržovat.

V případě kolektivní imunity a odpíračů očkování je situace velmi podobná, máme však ještě silnější důvody si myslet, že jednání těchto lidí je nesprávné a neférové než v případě příkladu s šlapáním po trávníku. Očkování sice nezpůsobuje autismus ani jiné často uváděné vážné problémy a následky, není však zcela bez rizika (byť nepatrného, zvláště ve srovnání s prospěchem spojeným s očkováním). Pokud tedy někdo odmítá očkování, tak se sice podílí na všech benefitech, která jsou spojena s kolektivní imunitou, odmítá však nést příslušná rizika, která nesou všichni ostatní. Jeho postoj je ještě méně férový než v případě našeho příkladu s trávníkem. Adam sice zneužívá rozhodnutí ostatních zachovat si pěkný trávník, ve hře však nejsou žádná rizika ani pro něj, ani pro ty, kteří poctivě chodí po cestě. V případě očkování však nějaká malá rizika existují a jeho odpírači odmítají tato rizika nést společně s ostatními, ačkoliv – opět společně s ostatními – mají z kolektivní imunity nemalý prospěch. A právě proto, pokud odmítají očkování na dobrovolné bázi, má společnost právo je k tomu donutit a u povinného očkování nepřipouštět žádné výjimky.

Při diskusi o etickém ospravedlnění povinného očkování v zemi, jakou je Česká republika, bychom neměli zapomínat na to, že celá řada chorob, které zabíjely a zabíjejí milióny lidí ročně, u nás právě díky očkování neexistuje. Tento stav, toto společné dobro, z něhož mají prospěch zastánci i odpůrci očkování, není samozřejmostí a musíme ho pečlivě chránit a udržovat. Nejlepším způsobem péče o toto dobro, který minimálním způsoben zasahuje do naší autonomie žít ve shodě s vlastními hodnotami, by samozřejmě byla dobrá informační kampaň, která by každému z nás umožnila pochopit význam a důležitost očkování a zařadit si dobrou proočkovanost české společnosti mezi vlastní cíle. Pokud však mírnější způsoby selhávají a proočkovanost neustále klesá, nezbývá nic jiného než přijmout opatření nejvážnější a očkování vynucovat. Odpůrci očkování odmítají nést stejná rizika jako všichni ostatní, současně však mají z očkování nemalý prospěch – a to prostě není fér. Nelze jenom brát a nic nedávat, nelze těžit z bezpečí zaručeného dobrou proočkovaností populace a současně společně s ostatními odmítat nést rizika očkování.

Vyšlo v Lidových novinách 5. 10. 2019