Pandemie covid-19 by mohla změnit postoje, návyky a myšlenková schémata

V Evropě, severní Americe a některých dalších částech světa se těšíme nebývalému blahobytu. Netrvá zatím příliš dlouho, ale již jsme si na něj zvykli a nárokujeme si jej. Je pro nás samozřejmostí cestovat po celém světě, každou chvíli si pořizujeme nový mobilní telefon a jiné vymoženosti moderní techniky, komunikační technologie jsou nám nevyčerpatelným zdrojem informací (a bohužel i balastu), a současná biomedicína je schopna léčit stále více onemocnění. Někteří z nás dokonce věří, že stojíme na prahu zdokonalování lidských bytostí, jež nám umožní překonat meze našich křehkých biologických těl a pomalých myslí. Vezeme se zkrátka na vlně rostoucího konzumu a očekáváme, že bude stále lépe.

---

S tímto vývojem je spojena i jistá hyperinflace lidských práv. Nová a nová práva se rodí z naší touhy mít více, zažít více a smět více. V pozadí narůstajících seznamů práv, či spíše domnělých práv, nehledejme žádnou systematickou teorii či racionální reflexi; spíše jde o manifestaci naší více či méně kolektivní vůle v prostředí relativně snadné dostupnosti zdrojů. Jenže náš blahobyt není nijak niterně spjat s rozumnou správou lidské společnosti, přírody a planety. Pro samá práva se zapomíná na neméně důležité povinnosti. Současná pandemie choroby COVID-19 nám může leccos z toho připomenout; může se však jednat o lekce, na něž zase velmi rychle zapomeneme.

Nemohu zde hovořit o všech oblastech, jež bychom v důsledku dočasné ztráty slepoty, umožněné probíhající pandemií, mohli nahlédnout realističtěji. Soustředím se pouze na dvě důležitá varování, jež současně představují naléhavou pobídku ke kritickému přehodnocení našich jistot, postojů a způsobů uvažování.

Exaltovaný slovník lidských práv proniká do všech oblastí lidské společnosti, většinou však nepřekračuje hranice lidského společenství. K naší planetě, ke všemu dobrému, co nám poskytuje a k ostatním živým bytostem se chováme jako piráti, snažící se co nejrychleji vyplenit potápějící se dobytou loď. Není to nadsazená metafora: miliardy zvířat trpí v otřesných podmínkách, přírodní zdroje ubývají a nejsou spravedlivě distribuovány, naše klima se rychle mění, ovzduší, voda a půda jsou stále znečištěnější, vymírají desítky rostlinných a živočišných druhů.

Je pozoruhodné, že hyperinflace práv zůstává uzavřena v lidské sféře a nerozšiřuje se na za hranice naší pospolitosti. Moderní etika – tj. akademická teorie morálního chování – sice již dávno není antropocentrická a zdůrazňuje nutnost přizvat do morálního společenství i další živočišné druhy a vlastně celou přírodu. Avšak naše morálka – tj. skutečná morální praxe lidí, pravidla, jimiž žijeme – stále antropocentrická je. A není velká naděje na to, že by se v tomto ohledu v dohledné době něco podstatného změnilo.

Možná to ale může, třeba i částečně, změnit právě pandemie viru SARS-CoV-2, již padají za oběť desítky tisíc lidí a jejíž konec je v nedohlednu. Do jisté míry totiž můžeme říci, že pandemie vznikla právě proto, že morální ohledy připouštíme jen vůči lidem. Na jednom z tzv. mokrých trhů v čínském Wu-Chanu byla totiž narušena mezidruhová bariéra; virus přeskočil z nějakého zvířete (možná netopýra, možná luskouna) na člověka a začal se rapidně šířit po celém světě. Podmínky, jež umožnily vznik pandemie, jsou zároveň podmínkami, které působí nesmírné utrpení, jak nedávno upozornil známý jihoafrický filosof David Benatar.

Zacházení se zvířaty v Číně je kruté a odporné. Zvířata jsou často skladována v malých klecích, v nichž namačkaná jedno na druhé čekají, až budou přímo na místě krutě usmrcena, vyvržena a prodána. Utrpení zvířat na mokrých trzích je nesmírné, ale bohužel reálné. Právě takové prostředí, kde se potkávají divoká a domácí zvířata, kde jejich krev, výkaly a střeva skrápějí ulice a prodejní pulty, jsou ideálním místem pro šíření nebezpečných patogenů a pro jejich „přeskok“ na lidi.

Pandemie COVID-19 nám může otevřít oči, abychom konečně zahlédli něco, co jsme ve skutečnosti měli neustále před sebou. Osobně však pochybuji, že ke změně našeho postoje postačí, uvědomíme-li si zvířecí utrpení. Naše, lidská práva, jsou pro nás za všech okolností na prvním místě – pokud jsme vůbec schopni přiznat nějaká práva i jiným bytostem. Podobně kruté (ačkoli patrně nikoli tak nehygienické) podmínky totiž panují nejen v Číně. Lze je nalézt i v Evropě či severní Americe – v nejbližším velkochovu. Jenže lekce, kterou nám pandemie uděluje, je hlubší. Milosrdnější postoj ke zvířatům je rozumný a je v našem nejlepším zájmu, protože nám může pomoci vyvarovat se příštích pandemií. Stačí poměrně málo: chovat zvířata v dobrých podmínkách, v nichž mohou prosperovat a prožít lepší život. Jinými slovy, musíme zvířatům přiznat alespoň nějaká práva, byť bychom to dělali z čistě pragmatických důvodů. Je to racionální postoj, protože nám umožní vyhnout se velkým problémům; je to moudrý postoj, protože se k vnímavým tvorům budeme chovat citlivě a správně; a je to prozíravý postoj, protože tak budeme chránit i nás samé.

Ale nemusíme se zastavit pouze zde. Čistá voda, půda a vzduch, pestrá skladba ekosystémů, stabilní klima a rozumné a spravedlivé využívání přírodních zdrojů je v našem zájmu stejně jako zlepšení životních podmínek zvířat. Nechceme-li se nechat přesvědčit argumentem, že krása přírody je hodnotou sama o sobě, stejně jako celý živý svět, možná nás správným směrem postrčí současná pandemie. Je to velmi jednoduché: planeta poskytuje životní podmínky nám všem. Je tedy v zájmu všech lidí, aby se k planetě nechovali jako loupeživí piráti, ale jako rozumní a moudří správci.

Tento argument můžeme posílit, když si uvědomíme, že máme morální závazky i vůči budoucím generacím. Opravdu jim chceme přenechat svět, v němž budou trpět podobně, jako již dnes trpí zvířata ve velkochovech? Budeme-li pokračovat v nastoupeném směru inflace lidských práv a ignorování povinností, změní naše destruktivní činnost planetu v dohledné době – v řádu pouhých desetiletí – v nestabilní, špinavé či přímo toxické místo. Mnozí budou trpět a další zemřou. To není spekulace, ale realistický odhad. V době pandemie si dokážeme uvědomit své povinnosti vůči druhým, dokonce i vůči naprostým cizincům: nosíme roušky, dezinfikujeme si ruce, udržujeme bezpečné vzdálenosti. Ale naše povinnosti neskončí s ústupem pandemie, nýbrž pokračují do budoucnosti. A pokud se z aktuálních událostí nepoučíme, možná překonáme současnou krizi jen proto, aby nás zaskočila nějaká následující katastrofa.

Pandemie SARS-CoV-2 nás ale může varovat i před dalšími problémy. Naše společnost blahobytu je živnou půdou pro lidská práva. Je snadné je respektovat a vymýšlet další, dokud máme k dispozici zdroje. Ale zkušenosti z velmi zasažených zemí plasticky ukazují, že jakmile skončí dostatek, mohou práva ustoupit do pozadí. Stačí nedostatek plicních ventilátorů a právo na lékařskou péči začne klopýtat. Můžete tvrdit, že ho máte, ale ventilátor stejně nedostanete, pokud je jich omezené množství a někdo jiný než vy má větší naději na přežití.

Budeme-li bez rozmyslu pokračovat po nastoupené cestě, náš blahobyt skončí. Ničivé změny klimatu povedou k obrovským výkyvům počasí, mnohé oblasti budou zaplaveny, zatímco jinde bude voda chybět. přičteme-li k tomu rapidní vymíráním živočišných druhů, znečišťování zásob podzemní vody a další faktory, nejsou vyhlídky nijak příznivé. Nedostatek zdrojů, vody, půdy, potravin, masová migrace a z toho plynoucí lokální i globální konflikty, vytvoří podmínky, v nichž naše současná extenzivní práva nejen nebude možné nárokovat, ale možná zcela ztratí smysl. Když nebude jídlo a voda, bude nutné populaci limitovat, což znamená drastickou kontrolu porodnosti, infanticidu, přidělování potravy jen těm, kdo ještě mohou být společnosti prospěšní atd. Dnes se děsíme toho, že bychom někoho diskriminovali na základě věku; můžeme se však dožít toho, že ti starší a „neproduktivní“ prostě nedostanou najíst a napít.

Během současné pandemie jsou některá naše domnělá práva omezena, resp. převážena důležitějšími ohledy, jako je např. ochrana veřejného zdraví. Měli bychom to pochopit jako varování, že pokud nezměníme své postoje, mohou nastat okolnosti, jež nás donutí potlačit naše práva mnohem razantněji. Bohužel, současně se ukazuje, že stojíme před jedním velkým problémem a jedním nepříjemným paradoxem.

Problém spočívá v tom, že politici chtějí být zvoleni, takže musejí vycházet vstříc svým voličům. K razantním opatřením tak přistupují až tehdy, když je k tomu donutí okolnosti, přičemž mohou počítat s tím, že i voliči uznaní nutnost změny. Místo abychom se soustředili na prevenci – např. snížili konzumaci masa, zlidštili podmínky zvířat ve velkochovech, chovali se ekologicky –, řešíme až bezprostředně naléhavé problémy. Prevence nám nevoní, protože se vezeme na vlně konzumu a blahobytu; a když nevoní nám voličům, neodváží se ji prosazovat ani politici. Obrazně řečeno, hasíme požáry, místo abychom jim předem zabránili. Jenže hoří-li les, stojí nás to nakonec mnohem více, než kdybychom požáru předešli.

A potom je paradox: abychom zabránili tomu, že v budoucnosti budeme drasticky eliminovat lidská práva, musíme již v přítomnosti některá z nich omezit. Jedním z takových „práv“ je právo na potomstvo. (Uvozovky mají upozornit na možnost, že toto právo je možná jen domnělé, ale tuto otázku zde ponechám stranou.) Snížení počtu lidí kráčejících po povrchu naší planety je nutnou podmínkou snesitelné budoucnosti pro ty, kteří přijdou po nás. Budoucím generacím jsme uškodili již víc než dost. Je-li nutnou podmínkou pro jakýsi respekt k lidským právům v budoucnosti to, že některá z těchto práv budou omezena v přítomnosti, pak se zdá zřejmé, že bychom je měli omezit. Jinými slovy, povinná kontrola porodnosti se jeví jako morálně přijatelnou, ne-li dokonce nutnou podmínkou pokračování přijatelného života i ve střednědobém výhledu.

Pandemie choroby COVID-19 nám může rozšířit obzory a poskytnout vodítka pro nový přístup ke skutečnosti. Pokud si uvědomíme, že mnohé problémy, jimž čelíme a budeme čelit, si způsobujeme sami, budeme je schopni efektivněji řešit. Třeba pak dojdeme k závěru, že údajné právo konzumovat stále více masa, jehož vynucování vede k utrpení bezpočtu živočišných druhů, je právo pouze iluzorní. A pokud nahlédneme, že kontrola porodnosti je podmínkou snesitelné budoucnosti, nebudeme ji třeba považovat za omezení, nýbrž za povinnost vůči ostatním lidem, včetně příslušníků budoucích generací, a vůči přírodě vůbec.

Doufejme tedy, že pandemie bude mít kromě obětí na životech a ekonomických škod i jakési pozitivní důsledky, tj. změnu našich postojů, návyků a myšlenkových schémat.

Publikováno v Lidových novinách 10. 5. 2020