Sodoma: zpráva o pokrytectví v samém lůně katolické církve

Velikonoce představují nejdůležitější svátky křesťanského kalendáře, vrchol celého církevního roku. Během tzv. Svatého týdne (který začíná Květnou nedělí a končí nedělí Zmrtvýchvstání páně) si katoličtí věřící připomínají hluboké tajemství své víry, oběť Ježíše Krista, který podle tradice zemřel za naše hříchy a svou smrtí na kříži splatil náš dluh vůči Stvořiteli a sblížil nás s naším nebeským Otcem.

Před svou smrtí, během svého krátkého veřejného působení, Ježíš – chudý tesař, podle křesťanské nauky však vtělený Bůh, který se narodil z lůna panny – konal zázraky, kázal davům, nashromáždil kolem sebe mnoho oddaných učedníků; podle katolíků také ustanovil katolickou církev, aby se stala viditelným nástrojem spásy a učitelkou neměnných pravd o člověku, jeho původu, vztahu k Bohu, o Bohu samotném, a samozřejmě také morálních zásad.

Katolická církev se považuje za strážkyni pravd víry a za morální maják osvětlující cestu lidského pokolení na jeho cestě k osobnímu růstu a konečné odměně, věčné spáse a blaženosti v blízkosti Boha, který nás stvořil a obětí svého syna na kříži vykoupil z temnoty hříchu.

Maják může zářit do tmy a ukazovat bezpečnou cestu, jeho světlo však někdy může jen smutně skomírat. Existuje, ale samotná existence nestačí: musí svítit. To samé platí i pro katolickou církev: aby mohla být skutečným průvodcem na cestě moderním světem, musí být příkladem toho, co hlásá, musí se stát vzorem hodným následování, jednoduše řečeno, musí žít v souladu s ideálem, který ze svých kazatelen zvěstuje svým věřícím. A světlo katolické církve dnes skomírá.

Katolická církev totiž prochází v posledních letech jedním z nejobtížnějších období své dvoutisícileté existence. Nauková rigidnost, zvláště v oblasti sexuální morálky, odvádí stále více oveček z Kristova ovčince, střeženého papeži, kardinály a biskupy, kteří za liturgickým rouchem čistoty a transcendence často skrývají druhou a děsivou tvář. Mnozí věřící, které dosud neodradilo osvícensky puritánské lpění na nefunkčních modelech morálky, se stávají rozdvojenými osobnostmi, jež sice dochází do kostelů, slaví společně s kněžími liturgii a někteří se dokonce zpovídají z mnohých z církví pečlivě vyjmenovávaných a tradicí posvěcených hříchů, doma však žijí životem současného člověka. Využívají moderních prostředků antikoncepce, panenskou čistotu si nestřeží tak úzkostlivě, jak by se podle přesvědčení církve patřilo, a nauku církve buď vůbec neznají, nebo ji považují za zkostnatělý pozůstatek let dávno minulých.

Nejvíce však církví, již podle Evangelia Ježíš vystavil na skále a pekelné mocnosti ji nepřemohou, otřásají stále narůstající poznatky o masivním sexuálním zneužívání dětí a mladistvých, nejčastěji mužského pohlaví. Ani ony mocnosti pekelné by však zřejmě nemohly otřásat církví tak, jak to zvládají její vlastní příslušníci, biskupové a kardinálové, zřejmě i papežové, kteří se těchto nehorázných zločinů dopouštěli a dopouštění či kteří je po dlouhá léta kryli, jako kdyby jim na srdci neleželo skutečné blaho jejich oveček, ale spíše něco jiného a mnohem přízemnějšího.

Jak ale v organizaci, která se prohlašuje za strážce skutečné pravdy, moudrosti a morálky, mohlo k něčemu takovému dojít? Jak je možné, že lidé, kteří by měli ztělesňovat harmonii nauky a života, dovolili, aby se takové zlo a v tak neuvěřitelné dimenzi dělo na zemi, po níž kdysi kráčel Ježíš Kristus?

Známý francouzský spisovatel a novinář Frédéric Martel si ve své nejnovější a nepochybně kontroverzní knize Sodoma. Enquête au cœur du Vatican (Sodoma. Vyšetřování v srdci Vatikánu) klade stejnou otázku. Aby na ni nalezl odpověď, navštívil autor více než třicet zemí světa, vyzpovídal asi čtyřicet kardinálů a zhruba stovku kněží, biskupů a nunciů. Celkově nasbíral více než tisíc svědectví, která poměrně přesvědčivě odhalují kostlivce ve vatikánských skříních a vrhají jasné světlo na události v katolické církvi posledních desetiletích.

K čemu autor na stránkách své více než šestisetstránkové knize dospěl? Co je oním kostlivcem, o kterém prakticky všichni ve Vatikánu vědí, ale úzkostlivě se obávají jeho odhalení? Je jím, jak autor pečlivě a poctivě dokládá, homosexualita velké části kardinálů římské kurie, tedy těch mužů, kteří spravují katolickou církve rozprostřenou po celém světě, těch mužů, kteří ve dne mezi zdmi vatikánských paláců střeží naukovou a morální čistotu učení církve, zatímco se v noci vrací ke svým milencům, dávají sexuální návrhy členům Švýcarské gardy, nechávají si vozit gay eskort z okolí hlavního římského nádraží Roma Termini a obtěžují seminaristy, dokonce i během cest papežů mimo Vatikán, jak autor ukazuje na příkladu návštěvy Jana Pavla II. v italské Boloni.

Martel ve své knize nashromáždil dostatek svědectví, která mu umožňují dojít k šokujícímu závěru: velké množství kardinálů římské kurie jsou homosexuálové. Někteří žijí v celibátu, jiní si udržují více méně stabilní milence, další jsou skutečnými sexuálními predátory, před nimiž si žádná sutana nemůže být jistá. Vatikán, tvrdí francouzský novinář, se může pochlubit jednou z největších homosexuálních komunit na světě a homosexualita je interpretačním klíčem, který vysvětluje události v lůně katolické církve v posledních desetiletích, od boje proti prezervativu, krytí nesčetně případů sexuálního obtěžování, odstoupení papeže Benedikta XVI. či nesmlouvavý odpor proti současnému papežovi Františkovi.

Musíme však autorovi rozumět správně. Nepovažuje homosexualitu za hřích, ostatně sám svou homosexuální orientaci vůbec neskrývá, neodsuzuje kardinály a biskupy za to, že jsou gayové a žijí sexuálním životem. Dokonce se rozhodl, že některé své „objevy“ homosexuálů mezi kardinály nebude jmenovat. Nejde mu o sexuální orientaci a osobní život, ale o zrůdné pokrytectví, které otravuje církevní život a výraznou měrou zasahuje do dění v nejdůležitějším místě katolické víry a tím i v samotné církvi. Mnozí kardinálové (dokonce většina, tvrdí Martel) žijí dvojí život, hlásají čistotu a žijí prostopášně, káží o chudobě a pokoře a žijí v palácích o stovkách metrů čtverečních, kde se o ně obětavě starají v církvi přehlížené příslušnice ženských řádů, bojují proti sexuálnímu a partnerskému životu homosexuálů jako těžkému (smrtelnému!) hříchu, sami si však do svých postelí vodí chlapce či mladé muže. Právě toto pokrytectví, obrovské množství kostlivců ukrytých ve zdobených vatikánských skříních, dvojí život a strach z odhalení, jsou podle Martela klíčem odemykajícím porozumění a pochopení.

Francouzský novinář, nakolik to mohu posoudit, se snaží být skutečně nestranný (odmítá např. zvěsti o homosexualitě papeže Pavla VI., který se však obklopoval homosexuály), nejde mu o senzaci, ale o rozkrytí zvrácených mechanismů moci, jež otřásají církví a vírou mnoha lidí v existenci dobra a spravedlnosti. Je ale zřejmé, že je mu velmi nesympatický konzervativní proud v církvi, což se projevuje např. kapitolou věnovanou kontroverznímu a velmi konzervativnímu kardinálovi Burkemu, která do konceptu knihy moc nezapadá. Ano, Burke může vytvářet dojem, že žije v jiné době, v době, kdy mše byly vznešené a kardinálové se oblékali do nádherných liturgických rouch, ale více se toho o něm v knize nedozvíme a není moc jasné, proč o něm Martel vlastně hovoří; žádného kostlivce ve skříni neskrývá a zřejmě není zapletený ani do žádného skandálu s utajováním sexuálního obtěžování.

Martel se však nespokojuje pouze s odkrýváním fakt, i když se jedná o fakta nesmírně závažná a v mnoha směrech děsivá. Pokusil se také odhalit určité zákonitosti či pravidla – říká jim pravidla Sodomy – která získané informace strukturuje do určitého systému. Již první pravidlo je velmi zajímavé, protože odpovídá na otázku, proč je mezi kardinály tolik homosexuálů. Autor zde připomíná, že katolická církev není pouze teokracií, ale rovněž gerontokracií; kořeny současného stavu musíme proto hledat v minulosti, jež zvláště v katolických zemích vůbec nebyla gay-friendly. Mnozí mladíci, kteří byli přitahováni stejným pohlavím, nemohli svůj život žít otevřeně a celibát se nabízel jako východisko; mladého chlapce nikdo nepodezříval z nedovolených sexuálních tužeb, pokud otevřeně deklaroval, že svůj život zasvěcuje Bohu a službě církvi, s níž je spojený požadavek na sexuální čistotu.

Neméně zajímavá jsou i další pravidla Sodomy, z nichž zde zmíním pouze některá. Druhé pravidlo praví, že s tím, jak se posouváme od prostých kněží a biskupů ke kardinálskému kolegium, počet homosexuálů roste. Ve Vatikánů je potom homosexualita pravidlem a heterosexualita výjimkou. Nejedná se však o nějakou homosexuální lobby, jak dnes rádi někteří autoři píší, ale o systém; systém skrývání, systém dvojích tváří a utajovaných skutečností, systém hájící sám jako důsledek toho, že kostlivce si ve skříni každý bedlivě střeží.

Čtvrté pravidlo Sodomy vyjadřuje nepřímou úměru mezi homofobií a homosexualitou vysoce postavených prelátů: čím je nějaký prelát více gay-friendly, tím více je pravděpodobné, že není homosexuálem, naopak však platí, že čím je někdo větší homofob, tím větší je šance, že je sám homosexuálem. Toto pravidlo může znít paradoxně, skrývá v sobě však hlubokou logiku strachu, strachu z vlastního odhalení, obav z odkrytí pravé tváře, sublimaci vnitřního boje s proklamovanými morálními pravidly a realitou vlastního života. Právě tento strach vysvětluje – a zde se dostáváme k šestému pravidlu Sodomy – masivní krytí sexuálních skandálů. Ticho zakrývá pohnutky a činy mnoha biskupů a kardinálů, kultura ticha je nezbytná pro udržení jejich životního stylu, nesmí proto být prolomena ani zločiny tak závažnými, jako je sexuální zneužívání dětí a mladistvých. Masivní síť krytí sexuálních zločinů kněží, biskupů a kardinálů je tedy spíše jakýmsi vedlejším produktem prostředí, v němž vysoce postavení představitelé církve skrývají před odhalením svých vlastních skutků, a především perverzního pokrytectví a nerespektování často hlasitě hájených morálních ideálů. Mnozí zkrátka káží vodu a pijí víno, nejlépe ve společnosti nějakého mladého hocha.

Když se Martel pokouší vysvětlit zdánlivou paradoxnost čtvrtého pravidla Sodomy, zaměřuje se na život významného francouzského filosofa Jacquese Maritaina, jenž svým dílem ovlivnil celou řadu kardinálů a papežů (např. Pavla VI.) a jeho vliv je mezi vysoce postavenými preláty stále patrný. Maritain byl ženatý, se svou ženou se však v roce 1912 rozhodli žít v čistotě (tj. bez pohlavního styku) a vzájemně si pomáhat na své cestě k Bohu. Přesto však byl tento francouzský filosof obklopený homosexuály (můžeme zde jmenovat André Gideho, nositele Nobelovy ceny za literaturu, Jeana Cocteaua, životního partnera herce Jeana Maraise, či Maurice Sachse), které se opakovaně a neúspěšně snažil přesvědčit o tom, aby svou homosexualitu uchovali v tajnosti a žili v celibátu. Tato obsese homosexualitou, jak ji Martel nazývá, možná prokazuje potlačování vlastních homosexuálních sklonů (podle Maritainova životopisce Jean-Luc Barrého byl Maritain homosexuál; leccos naznačuje již jeho velmi intenzivní vztah s Ernestem Psicharim, s nímž se setkal v roce 1899), což postupem času vykrystalizovalo ve skutečnou homofobii. Právě tento Maritainův kód, jak mu Martel říká, má ukazovat, že potlačovaná či sublimovaná homosexualita se může transformovat ve volbu celibátu, ještě častěji však ve skutečnou homofobii.

Nejsem si úplně jistý, že je autor k Maritainovi spravedlivý, stejně tak si nejsem jistý, že byl skutečně homosexuálem či homofobem. Možná byl homofobem v tom smyslu, že považoval milostný život mezi dvěma lidmi stejného pohlaví za nepřirozený a hluboce nemorální, zcela nepochybně však nebyl homofobem, který by nesnášel homosexuály. Miluj hříšníka, nenáviď jeho hřích, říkají mnozí křesťané. Maritain byl na základě své víry a jistých filosofických argumentů přesvědčený o nemorálnosti sexu mezi partnery téhož pohlaví (možná by se dnes dal přesvědčit o tom, že tyto argumenty jsou chybné), to ale neznamená, že nenáviděl samotné homosexuály. Zdá se mi, že Martel je ve svých soudech o homofobii někdy příliš zbrklý; jen proto, že někdo považuje homosexualitu za nemorální, nemusí být homofob, pokud tedy nebudeme – jak však Martel činí – za homofobii považovat každý nesouhlas s tím, co homosexuálové dělají či s argumenty, jimiž morálnost svého konání ospravedlňují. Takové chápání tohoto termínu by však bylo příliš široké a v podstatě nezajímavé.

Bez ohledu na to však autorem popsaný mechanismus může stát za mnohými postoji k homosexualitě, které v katolické církvi převládají. V moderní době homosexuální jednání odsoudil papež Pavel VI., na skutečnou válečnou výpravu proti homosexuálům se však církev vydala až za pontifikátu populárního papeže Jana Pavla II., který byl nedávno prohlášený za svatého.

A byl to právě Jan Pavel II., který se podle Martela obklopoval homosexuály a někdy lidmi skutečně skrz naskrz špatnými. Např. kardinál sekretář Vatikánu Agostino Casaroli byl homosexuál, později ho vystřídal Angelo Sodano, skutečný padouch zaujímající druhé nejvyšším místo ve správě katolické církve. Sodano dnes žije v neuvěřitelném luxusu v Etiopském semináři ve Vatikánských zahradách a na základě odtajněných archívu CIA a mnoha svědectví o něm Martel tvrdí, že jeho minulost je černější než kněžská sutana. V letech 1978-1988 byl vyslancem Vatikánů v Chile, kde žil jako kdyby nebylo 20. století a jeho vznešenosti musela být neustále prokazována úcta. Po počátečních napjatých vztazích s Pinochetem se jejich vztah posunul do přátelské roviny a Sodano prý přivíral oči i tehdy, když režim věznil a vraždil levicově orientované kněze, jejichž blaho a bezpečí by mu mělo ležet na srdci více než politické ideologie či neshody v teologických názorech.

Nejzajímavější je však Sodanovo přátelství s knězem Fernando Karadimem, jenž byl v 80. letech v čele farnosti El Bosco a pojily ho velmi přátelské vztahy s Pinochotem. Ten v té době potřeboval církev, která ho bude respektovat a dodá jeho režimu zdání legitimity, a byl to právě Karadim, jehož mše navštěvovali ministři, generálové či členové osobní ochranky Pinocheta, kdo mu v tom vydatně pomáhal. Seminaristé tohoto svérázného kněze a zarytého antikomunistu nazývali el santo (svatý) a on sám o sobě prý tvrdil, že bude po své smrti kanonizován (prohlášen za svatého). Ve své skříni však skrýval pořádně velkého kostlivce: od 60. minulého století až do roku 2010 sexuálně zneužíval chlapce, především blonďáky mezi dvanácti a sedmnácti lety, a je velmi nepravděpodobné, že by Sodano, jeho přítel, častý host ve farnosti a Karadimův zastánce, o tak masivním zneužívání nevěděl. Skutečností nicméně zůstává, že kanonický proces s Karadimem započal až v roce 2011 a laicizoval ho („zbavil“ kněžství) teprve papež František.

Sodano byl, společně s Janem Pavlem II. a jeho osobním sekretářem Stanisławem Dziwiszem, velkým přívržencem a ochráncem nejďábelštější postavy katolické církve moderních dějin (jak ho nazývá Martel), mexického kněze a zakladatelem Legionářů Krista Marciala Maciela. V případě tohoto kněze se katolická církev, poslušna svých pravidel Sodomy, zřejmě dotkla samého dna propasti pekelné, jež je podle oficiálního katolického učení konečnou destinací všech gayů a leseb, kteří se rozhodnou si svou vzájemnou lásku projevovat tělesně a tvrdošíjně to odmítají považovat za hřích.

Jan Pavel II. se s Macielem poprvé setkal v roce 1979 během své cesty do Mexika a byl jím přímo ohromený. Maciel byl na kněze vysvěcený v roce 1947 a v té samé době založil Legionáře Krista, jejíž příslušníci museli kromě běžných slibů, jimiž se zavazují lidé vstupující do některého z katolických řádů („do kláštera“), skládat také jeden zcela nový a opravdu zvláštní: slib mlčení, jenž zahrnoval povinnost nikdy a za žádných okolnosti nekritizovat své představitele, zvláště otce zakladatele Maciela.

Legionáři Krista byli a jsou ohromující církevní organizací (papež Pavel VI. je v roce 1965 uznává jako osobní prelaturu). Velmi konzervativní a především úspěšnou: v době Macielovy největší slávy se mohla chlubit patnácti univerzitami, včetně jedné obrovské v samotném Římě, pečlivě obklopené plotem a hlídanou, celou řadou seminářů v mnoha zemích světa, obrovským majetkem a vlivem. Samotný zakladatel navenek vystupoval jako skromný a pokorný boží muž, moderní světec, který svým dílem představuje vzor hodný následování. A samozřejmě zarytý antikomunista, což Janu Pavlovi II. a Sodanovi nesmírně imponovalo.

Za veřejnou tváří se však ukrývala skutečná bestie. Život v nesmírném luxusu, včetně drahých aut, užívání drog a samozřejmě masivní a dlouhodobé sexuální zneužívání. A Maciel se pravdu činil: zneužíval děti, seminaristy (má na své kontě více než 200 obětí), se dvěma ženami zplodil šest potomků a zneužíval i je.

Ďábel v sutaně. Jak mu to ale mohlo tak dlouho procházet? Copak o tom ve Vatikánu nic nevěděli? Jan Pavel II., již velmi starý a nemocný, se dokonce v roce 2004 vydal na oslovu 60. výročí Macielova svěcení a jejich společná fotografie obletěla svět. Zdá se, že v tomto případě železné zákonitosti Sodomy pracovaly na plné obrátky. Již v roce 1939 a 40 byl Maciel vyloučený ze semináře (sexuálně nevhodné chování), později byly první případy sexuálního obtěžování ze 40. a 50. oficiálně nahlášeny biskupům, stejně jako pravidelné užívání drog. Tyto informace sice doputovaly až do Vatikánů, kde proti mexickému knězi zakročil kardinál Valerio Valeri v roce 1956, jenže již na konci roku jeho osobní spis důkladně pročistil jiný kardinál Clemente Micara.

Tím tento smutný příběh teprve začíná. V roce 1997 Vatikán obdržel další dobře podložená obvinění ze sexuálního zneužívání, která vzneslo šest bývalých seminaristů Legionářů Krista. Reakce? Archivace obvinění. Proniklo skrze Sodana a Dziwisze až k Janu Pavlu II.? Nevíme. Počet obvinění však narůstal, v roce 2003 se dokonce bývalý osobní tajemník Marciala Maciela John Devlin osobně vydal do Vatikánu, aby svědčil o závažnosti jednání svého bývalého nadřízeného. Výsledek? Opět archivace. A slzy. Podle bývalého ředitele tiskového střediska Svatého stolce Federica Lombardiho tehdejší kardinál Ratzinger (pozdější papež Benedikt XVI.) žádal Jana Pavla II., aby přísně zakročil, narazil však na odpor Sodana a Dziwisze. Tehdy prý Ratzinger plakal, nic jinému mu zřejmě nezbývalo (Podruhé prý plakal po své návštěvě Kuby, kde se dozvěděl o masivním a dobře organizovaném sexuálním zneužívání katolickými knězi, biskupy a kardinály. Podle Martela byla tato děsivá zkušenost důvodem Ratzingerovy abdikace). K důsledné akci mohl přikročit až po svém zvolení na stolec svatého Petra, povolil otevření archívů a zprostil Legionáře jejich slibu mlčenlivosti. V roce 2005 byl ďábelský mexický kněz zbavený všech svých funkcí a musel se stáhnout do ústraní, kde si dál vesele užíval svého majetku a zemřel v roce 2008 v luxusní rezidenci na Floridě v požehnaném věku osmdesáti osmi let.

Proč jeho činnost tak dlouho kryli? Martel nabízí několik možných vysvětlení. V první řadě zde byl neuvěřitelný úspěch Legionářů, kteří se rozšířili do mnoha zemí světa, přitáhli celou řadu věřících a seminaristů a spravovali ohromný majetek. Nesmíme ale zapomínat i na to, že Macielův antikomunismus Janu Pavlovi II. a Sodanovi velmi imponoval a polský papež potřeboval jeho peníze na svůj nákladný boj proti komunismu. Svou roli nepochybně hrálo bohapusté uplácení kardinálů a v neposlední řadě pravidla Sodomy s jejich železnou logikou kultury ticha.

Ve vyprávění děsivých a těžko uvěřitelných příběhu odehrávajících se v samotném lůně církve by bylo možné pokračovat, např. v případě kolumbijského kardinála Alfonso Lopéz Trujilla, oblíbence Pavla VI. a Jana Pavla II., který byl v roce 1990 jmenován předsedou Papežské rady pro rodinu, antikomunisty, vášnivého bojovníka proti homosexualitě a kondomu, jemuž jeho obsese sexem vysloužila přezdívku „přerušovaná soulož“. Trujillo je dnes považovaný za odpovědného za smrt celé řady levicově orientovaných kněží, podle Martela se neštítil krást vzácné liturgické předměty, paktovat se s narkomafií a vytvořit si dokonalý systém gay eskortu. Kněží a dokonce i jeden biskup s přezdívkou la gallina (slepice) mu do apartmánu ve čtvrti Villa Nueva v Medellíně vodili chlapce, které kardinál po koitu bil a ponižoval. Ve svém nechutném jednání pokračoval i v Římě, kde žil v luxusu v bytě o velikosti devět set metrů čtverečních a jeho jednání kryl vlivný prefekt Kongregace pro klérus Darío Castrillón Hoyos či vlivný kardinál Sebastiano Baccio, podle svědectví sám praktikující homosexuál.

Celá Martelova kniha je velkým svědectvím o obrovské míře pokrytectví v samotném lůně katolické církve, o zlu, ničemnosti a násilí, o vlcích v rouše beránčím, kteří svému stádu zakazují pokrmy, jichž si sami dopřávají do sytosti. Jak moc jsou však autorova odhalení věrohodná? Na nějaké podrobnější zhodnocení si budeme asi muset ještě nějakou dobu počkat, kniha je poměrně čerstvou novinkou a její podrobný rozbor vyžaduje důkladné znalosti církevního prostředí a dějin.

Z ohlasů, jež kniha zatím vyvolala, se dá říci, že její obsah možná nebude stoprocentně přesný a ve všech ohledech korektní, od tohoto ideálů, který je ostatně pro nás lidi nedosažitelný, se však příliš daleko nevzdaluje. Nakolik vím, kritici zatím Martelovi vyčítali opravdové drobnosti, např. to, že špatně napsal jméno papežovy současné rezidence, že párkrát spletl pozici některého z kardinálů v rámci vatikánské hierarchie, že některé informace již byly známé dříve či třeba to, že kardinál Trujillo již není mezi námi a nemůže se tak velmi vážným obviněním vůči své osobě bránit. Uvědomíme-li si, o jak závažných skutečnostech Martelova kniha hovoří – pokrytectví, zločiny, prostituce, zneužívání dětí, nejen v srdci Vatikánu, ale i jinde, v Itálii, Mexiku, na Kubě, v jihoamerických zemích, v USA apod. –   musí nám tyto námitky snažící se podkopat Martelovu věrohodnost připadat opravdu směšné, stejně jako spekulace, proč knihu vlastně napsal, kdo mu zaplatit několikaletý výzkum v mnoha zemích světa či nenápadné naznačování, že mu jde hlavně o peníze a slávu.

Pokrytectví mnoha členů nejvyšší církevní hierarchie vrhá negativní světlo na všechny ty kněze či biskupy, kteří se snaží žít evangelijní poselství lásky a všeobecného lidského bratrství, kteří nezištně pomáhají druhým a doprovází je na jejich nelehké cestě životem. Špiní svou vlastní církev, podrývají nejen její věrohodnost, ale i věrohodnost jejího morálního učení, které se nemalou zásluhou těchto pokrytců v sutanách zcela neúměrně zaměřuje na sexuální morálku, antikoncepci či homosexualitu a ignoruje skutečné a mnohem závažnější problémy. Papež František, zdá se, představuje naději na zlepšení, protože si podle Martela palčivě uvědomuje závažnost celé situace, s jejímž detaily je velmi dobře obeznámený. A hlavně není „de la paroisse“, není z farnosti, jak zní kódové označení užívané samotnými preláty pro homosexuály v církvi. Vyčistění tohoto Augiášova chlívu pokrytectví a vymetení všech kostlivců z církevních skříní však není jednoduchý proces, který by mohl zvládnout během svého pontifikátu. Velmi bych přál všem katolíkům, kteří se každý den snaží poctivě žít Ježíšovo poselství lásky, aby se jejich zármutek ze stavu katolické církve jednoho dne proměnil v radost z jejího morálního zmrtvýchvstání, stejně jako se v těchto dnech jejich zármutek z Ježíšovi trýznivé smrti na kříži promění v radostnou oslavu jeho vítězství nad smrtí.

Vyšlo v Lidových novinách (pod jiným názvem) 18. 8. 2019