Za sňatky stejnopohlavních párů

 V některých zemích světa jsou vztahy mezi stejnopohlavními páry rovnocenné těm heterosexuálním; gayové a lesby mohou uzavírat manželství a nejsou odsunutí do kategorie podřadných členů společnosti. V České republice se některým politikům daří bránit přijetí odpovídající legislativy, jež by diskriminaci homosexuálů napravila. A konzervativci řinčí zbraněmi ve snaze obhájit neobhajitelné. Není to překvapivé. Vždyť bojovali proti tomu, aby ženy mohly vlastnit majetek, neboť „by to zcela zničilo morální a sociální efektivnost instituce manželství.“ Stavěli se proti legalizaci antikoncepce, protože „není tím, co Bůh ve své božské moudrosti povaze manželství určil.“ Odmítali mezirasová manželství, pojem „tak odpudivý, ostudný a téměř bestiální“, manželství, z něhož se budou rodit „nemocné, zženštělé a méněcenné“ děti.“ Protestovali proti tomu, aby byly ženy právně rovnocenné svým mužům, neboť jde o návrh, jenž „kritizuje Bibli, degraduje posvátný svazek manželský na pouhou občanskou smlouvu.“ Vrásky jim dělaly i rozvody, „rovnající se polygamii“ a „uvrhující celou společnost do stavu všeobecné prostituce.“

Necháme-li ale stranou vypjatou rétoriku, mají odpůrci stejnopohlavních manželství nějaké dobré a přesvědčivé argumenty pro svou pozici? Myslím si, že nemají. Je to přesně naopak: máme mnoho dobrých důvodů institut manželství rozšířit z párů heterosexuálních i na ty homosexuální. A máme jen velmi málo – a nepříliš dobrých – důvodů se této změně bránit.

Lidé vstupují do manželství z různých důvodů. Chápou ho jako vnější manifestaci své lásky, touhy stát si bok po boku v dobrém i ve zlém, snahy o budování společného života, signalizaci síly svého vztahu okolí, formalizaci faktu, že jsou rodinou a mohou představovat dobré prostředí pro výchovu dětí. Na vztahu mezi dvěma muži či ženami není nic, co by vylučovalo vzájemnou lásku, oddanost, snahu o uznání faktu, že už nejsou jen dva lidé, ale rodina. Jinými slovy, povaha vztahu mezi mužem a ženou a mezi jedinci téhož pohlaví je stejná a nedává nám žádný důvod, proč jedněm manželství umožnit a druhým upírat.

Celá řada empirických výzkumů ukazuje, že manželství může být a často je důležitým zdrojem hodnot a dobra. Sezdaní partneři žijí déle, jsou zdravější, mají uspokojivější sexuální život, jejich ekonomická situace je lepší a stabilnější. Manželství je ale dobré i pro společnost. Opět jsou to výzkumy, které dokazují, že díky manželství se ve společnosti vyskytuje méně kriminality, násilí a dalších patologických sociálních jevů. Manželé více vydělávají, ale také více utrácejí. A v neposlední řadě, manželství poskytuje ideální prostředí pro výchovu dětí (odborníci se shodují na tom, že neexistují důvody si myslet, že stejnopohlavní rodiny by měly poskytovat prostředí horší).

Když si to shrneme: manželství je zdrojem mnoha benefitů. Máme opravdu tak silné důvody k tomu, abychom jedné skupině lidé bránili v tom, aby k nim měli přístup? Konzervativci, většinou se hlásící k nějakému náboženství, se domnívají, že ano. Přesvědčiví však příliš nejsou. Podívejme se na některé jejich oblíbené argumentů.

Někteří tvrdí, že manželství je z definice vztahem mezi mužem a ženou. Definicí trojúhelníku je to, že má tři strany. Můžeme se snažit prosadit změnu a tvrdit, že čtverce jsou také trojúhelníky; byla by to ale bláhová snaha odsouzená k nezdaru. Trojúhelníky mají tři strany a čtverce čtyři; říkat čtvercům trojúhelníky na tom faktu nic nezmění. Problém je v tom, že definice se v čase mění i v případě neměnných věcí a přírodních druhů (například kovů a živočichů). Zlato můžeme definovat jako dobře kujný kov žlutý barvy, to ale neznamená, že každý žlutý a dobře kujný kov je zlato. Dnes víme, že zlato je kov tvořený atomy s protonovým číslem 79 a nic jiného, i kdyby jinak od zlata neodlišitelného, jednoduše zlatem není.  Společenské instituce se navíc neustále mění, stejně jako se mění lidská společnosti a její potřeby a preference. Dnes do manželství vstupujeme z lásky, koncept romantické lásky jako základ a důvod manželství je ale v dějinách poměrně nový. Oba partneři jsou ve vztahu manželství rovnocenní, po stovky let tomu tak ale nebylo. Ostatně, známe celou řadu etnik, které uznávaly a uznávají homosexuální manželství a nedávají jim jinou hodnotu než těm mezi partnery opačného pohlaví.

Manželství není ahistorický konstrukt prolínající se lidskými dějinami a odpovídající jediné definici. A ani by takové být nemělo. Stejně jako se mění chápání vztahu mezi dvěma lidmi, mělo by se měnit i chápání jeho formalizované podoby, manželství. Jinak nám hrozí, že určitá společenská instituce přestane hrát svou roli, a namísto respektu k dobrému životu, autonomii a rovnosti se stane nástrojem diskriminace.

Z úst odpůrců manželství stejnopohlavních párů často slýcháme, že stát má jediný důvod, proč privilegovat jistou formu soužití (manželství): a tím je plození nových občanů a jejich výchova. Homosexuálové zřejmě podle nich potomky plodit nemohou, mají tedy smůlu. Tento argument se soustřeďuje na zájem státu, zcela ale opomíjí, že stát by měl hrát i další role. Například by měl mít zájem o to, aby jeho občané vedli dobré životy, aby jim nikdo neubližoval, aby struktura společnosti a její prvky byly nastaveny takovým způsobem, který by vylučoval dělení lidí na občany první a druhé kategorie. Stát by měl být ke svým občanům férový, spravedlivý a nediskriminační. Je-li manželství pro partnery dobrem, mělo by být přístupné všem, u nichž to nevylučují nějaké vážné a relevantní důvody, tedy i homosexuálům.

Nejzajímavější a zřejmě také nejsofistikovanější argumenty proti manželství stejnopohlavních párů se nacházejí v dílech některých zastánců tzv. neoklasické teorie přirozeného práva. Ti se domnívají, že manželství je nezávislé na existenci států (ty mohou jeho existenci pouze přiznat a spojit s nějakými povinnostmi a privilegii), jedná se o jakýsi objektivní vztah či dokonce jednotu, která může nastat pouze mezi mužem a ženou. Když se dva lidé milují, touží po věčnosti, chtěli by překročit tady a teď a prožívat svou blízkost a vzájemnost navěky. Touží po určité duševní a duchovní jednotě, kdy už nejsou „já“ a „ty“, ale „my“ a ve světle této jednoty prožívají svůj nový společný život.

Komplementární k této jednotě je rovněž jednota fyzická, která nachází přirozené vyústění v sexuální aktivitě. Zastánci této argumentační linie však tvrdí, že fyzická jednota – stav, kdy se dva stanou nejen metaforicky, ale skutečně, jedním organismem – je možná pouze v pohlavním aktu párů odlišného pohlaví, který je zároveň typem jednání přirozeně otevřeným plození potomků. Když to zjednoduším: pouze penis ve vagíně je oním typem styku, které umožňuje skutečné fyzické sjednocení. Homosexuálové sice mají vše potřebné, mají penisy i vagíny, používají je však nekorektním způsobem skutečnou jednotu znemožňujícím.

Manželství má být právě touto dvojí jednotou, jednotou ducha a těla, tedy něčím zcela objektivním. A vzhledem k tomu, že stejnopohlavní partneři požadované jednoty dosáhnout nemohou, je jim upřeno i manželství. Vztah homosexuálů objektivně manželstvím není, stejně jako čtverec objektivně není trojúhelníkem. Říkat, že mohou vstupovat do manželství či že jsou manžely je potom stejné jako tvrdit, že se čtverec může stát trojúhelníkem nebo jím dokonce je.

Osobně dost pochybuji, že manželství je nějaká objektivní struktura spočívající v duševním a fyzickém sjednocení otevřeném vzniku nového života. Představme si, že se dva lidé potkají v pozdním požehnaném věku a rozhodnou se vstoupit do manželství. Je to manželství, nebo není? I když bude zahrnovat sex, jistě nebude otevřené plození. Přesto se budeme zdráhat tvrdit, že oba partneři ve skutečnosti manžely nejsou. Odpůrci stejnopohlavních manželství však odpovídají, že i když tito dva lidé už potomka zplodit nemohou, jejich sexuální akt je typem aktu, který otevřený vzniku nového života je. A to podle nich stačí k tomu, aby požadované jednoty bylo dosaženo.

Dobře, řekněme, že to tak je. Jenže celá řada pohlavních aktů plození otevřená není. Představme si pár, který po celý život používá antikoncepci. Nebo jiné páry, jež preferují anální či orální sex. Jsou tyto akty otevřené plození? Nejsou. Může díky nic pár utvořit požadovanou jednotu? Nemůže. Všimněme si, jak je to vlastně absurdní. Bez ohledu na to, co říká kněz u oltáře či oddávající úředník, bez ohledu na to, co si myslíte, po čem toužíte, co říkáte a děláte během obřadu, pokud „nesplynete v jedno“, nejste manžely. Mnozí lidé jsou tak manžely jen podle práva, nikoli doopravdy. A někteří se manžely nikdy nestanou (protože nikdy nerealizují odpovídající typ sexuálního styku), jiní se jimi možná někdy stanou (když vysadí antikoncepci). Chudák stát a my ostatní. Jak si s tím máme poradit? Jsou ti naši dva přátelé manžely, nebo nejsou? Máme se jich zeptat? Měl by nějaký úředník kontrolovat, co se děje v našich ložnicích, než nám stát přizná povinnosti a privilegia s manželstvím spojená?

Je pro mě obtížné uvěřit teorii manželství, která současně tvrdí, že masturbace je nemorální, stejně jako všechny formy fyzické lásky, které nejsou typem sexu otevřeného plození. A přijde mi absurdní, že by se odmítání zrovnoprávnění homosexuálních manželství mělo opírat o tak bizarní pohled na lidské vztahy a roli sexu v nich.

Proč tedy umožnit partnerům stejného pohlaví stupovat do manželství? Protože po tom z dobrých důvodů touží (chtějí tak manifestovat svou lásku, sílu závazku i fakt, že jsou rodina). Protože je to pro ně dobré (mohou žít déle, být šťastnější, zdravější, mít kvalitnější sexuální život). Protože je to dobré pro společnost a ekonomiku. Protože je to dobré pro děti. Protože je to férové a smaže z nich stigma občanů druhé kategorie. A konečně proto, že neexistují žádné dobré důvody tak neučinit. Není to dost, aby zákonodárci začali konečně jednat?